Platonická

Venku mráz a rozehřáté srdce – v něm skrytý hlas, který chtěl by říct – tolik slov a nemůže je přece snadno vyslovit...

... ruce tvé

jsou jako stromů větve,

když šplhají vzhůru k nebesům,

řekni mi, proč sníh nezebe,

řekni mi, patříš k andělům?

Jsi jako svíce všedních dnů,

jsi jiskra uvnitř temných snů.

Už dávno vím,

co znamená ztratit,

však teď již víc

nebojím se ztrát –

s tebou rozkvetla naděje

i nastolen byl řád.

Pověz, jak dlouho trvá napořád?