Nekonečno. Tuto množinu bez konce a bez hranic jsem s trochou fantazie i nadsázky hravě vypočítala hned na začátku nového letopočtu. 2 + 0 + 1 + 5 = 8 → ∞.
Připouštím, kterak postup je poněkud nelogický, ovšem výsledek – ten je symbolický. Krásně. A právě k té symbolice mě to vždycky táhne. Konkrétně k té ležaté osmičce.
Myslím si, že rok již minulý přinesl mnoho událostí – pozitivních i méně pozitivních, šťastných i méně šťastných… – nabídl zkrátka vskutku rozmanité příležitosti k bytí, a to je moc dobře. Z hlediska kvantitativního lze tedy zcela jistě mluvit o dostatku. Kvantita se často váže s kvalitou. Vím, že mně soudit nepřísluší, přesto cítím, jako by kvalita za zmíněnou kvantitou jaksi pokulhávala. Leč ne že by příchozí podněty nebyly dost kvalitní – nikdy přeci nepřijde neúplná příležitost. Možnou neúplnost způsobuje až člověk sám tím, jak se ji rozhodne ne/využít. Poněvadž žijeme v „rychlé době“ a v „nedostatku času“, kolikrát volíme raději nepřímou cestu k přítomnosti. Onu přítomnost, která JE, máme nutkání prostě neprožívat na sto procent – buď nám to znemožňují obavy z minulosti, nebo strach z budoucnosti. Navenek se to projevuje různě. Někdy nedůvěrou, jindy pesimismem či únikem do virtuálního světa, kde, mezi „přáteli“, sdílíme svůj svět. Neopovrhuji tím, ba to dokonce i chápu, jelikož i v psaní shledávám určitou virtualitu, i když se vždy snažím o opravdovost – alespoň co se týká myšlenek a prožitků. Přičemž u myšlenek se nemusí pokaždé jednat o „vážnost“, byť i „nevážné“ myšlenky jde brát vážně. Ohledně prožitků mám jasno. Je to spojení slov TADY a TEĎ. Neběží o žádné očekávání, neběží o projevy „lepšího“ já. Možná by stačilo být sám sebou – jenom být. Již vím, kterak každý moment je něčím výjimečný, přičemž ona výjimečnost spočívá ve výjimečnosti každého člověka. Čas od času je sice těžké to něco najít, natož vytrvat, jenže věřím, že ta trpělivost za námahu určitě stojí.
A předsevzetí pro dalších dvanáct měsíců? Já osobně jedno mám, ale je to zároveň i trochu předsevzetí (pro) někoho jiného nebo alespoň já se domnívám, že by mělo být – raději avšak neočekávám; sama udělám všechno pro to, aby došlo k jeho naplnění, rozhodně nehodlám promarnit pokus o změnu.
A změny obecně? Je důležité začínat s nimi jednak u sebe – skutečně chtít, druhak vytyčit si jasně předmět – co chci změnit. Otázky proč a jak následují až poté. Přijde mi totiž, že pořád je v nás taková ta ustavičná tendence po změně, „my chceme změnu“, což dokážeme křičet velmi nahlas, aniž bychom však kolikrát věděli, co chceme změnit, případně s čím jsme nespokojení. Je dobré si to před patetickým vykřikováním a ukazováním prsty na někoho konkrétního ujasnit. A co je zcela zásadní – (na)plnit slova jejich významy. S čímž souvisí i schopnost přiznat si chybu, přijmout zodpovědnost, vzít sebe jako někoho, kdo stojí nohama pevně na zemi a kdo může, i měnit – sebe, potom i další.
Ještě k těm změnám – všechno přeci měnit nemusíme. Postupně mi dochází, že ne vše, s čím nejprve třeba nesouhlasím, je špatně, ba nezřídka se mi stane, kterak dojdu k závěru, že je to vlastně správně. Nemíním tím zavírat oči a čekat, zda se něco, podle nás špatného, náhodou nevyvine ve správné, jde o to zkusit být spokojený a šťastný s tím, co je. Pro to, co je.
Od nekonečna ke kolibříkům. Ráda bych zde krátce zmínila obrovskou věc. Je to myšlenka, která mi byla sdělena a naprosto vnuknuta zpěvačkou Zaz na jejím listopadovém koncertu. Představte si, že hoří tropický deštný les. Všechna zvířata utíkají. Bezmyšlenkovitě. Panicky. V davu. Šimpanz se náhle zastaví, protože zpozoruje kolibříka, jak se do lesa vrací. Ptá se ho, co to dělá. Kolibřík odpovídá, že nosí v zobáčku vodu a tím – hasí les. Šimpanz nechápe. Po chvíli se kolibříka ještě ptá, proč to dělá. Kolibřík na to odpovídá:
„Dělám, co můžu.“
Přeji vám, aby vám rok 2015 nabídl nekonečno – bez konce a bez hranic – příležitostí, abyste je dokázali prožívat, a to s lidmi, kteří vám nabízejí to nejcennější – přátelství. A abyste třeba i zkusili být jako kolibřík – svobodní, vytrvalí a plni víry.
