Rozvod. Soudní řízení, na kterém se naposledy tváří v tvář setkávají lidé, kteří se kdysi milovali, avšak jejich láska dávno zemřela a byla nahrazena nenávistí. Nyní začíná opravdový boj. Boj na život a na smrt. Půjde o majetek, o peníze, o obhájení opravdové pravdy, o čest. A především – o děti!
Tak takhle nějak si představuji snad nejděsivější definici slova „rozvod“. Lhala bych, kdybych tvrdila, že je pravdivá, ale lhala bych i tehdy, kdybych říkala, že s realitou nemá absolutně nic společného.
Já vám ani nevím, jak ono to tehdy vlastně bylo. Nebo spíše radši nevím, poněvadž, a to je na tom dobré, že vše, co bylo tehdy zlé a špatné jsme postupně pozapomínala, jelikož jsem poznala a našla věci daleko krásnější, které alespoň z části nahradily veškeré nepěkné zážitky a vzpomínky.
Byla jsem ještě docela malá. Druhá třída. Přesto se ono „zlo“ táhlo od druhé třídy, čímž chci uvést na pravou míru skutečnost, že něco takového dovede člověku pěkně znepříjemnit nejedno období.
V podstatě jsem nevěděla, co se děje a proč se to celé vůbec děje. Nechápala jsem to.
Pamatuju si, že mi mamka jednoho dne přišla do pokojíčku říci, že se s taťkou rozvedou. No a co to znamená pro mě? To už jako nebudou spolu? To už jako nebudeme rodina? Právě tohle zjištění mě hodně a dlouho mrzelo.
Nějakou dobu jsme ještě všichni byli společně, ale o rodině se tedy nedalo mluvit. Jakési dusno, namísto pohody a smíchu jen hádky a mračící se obličeje.
Táta je debil. Máma je blbá. Řeknu vám – docela masáž malého mozečku dítěte, které právě ztratilo jistotu a absolutně neví, netuší.... Nic. Třebaže je to dávno pryč, tohle si pamatuju. Musím říci, že oba moji rodiče jsou velmi slušní a velice hodní lidé, jenomže ten veškerý stres a nápor po takovémto zásadním rozhodnutí, takřka neměnném, s jejich psychickou stránkou rozhodně udělal své. Teď už to vím a jaksi, leč nerada, i chápu. Vnímám to prostě jinak. Avšak tehdy? Komu věřit? Mamce? Taťkovi? Vždyť já věřím rodičům! Jak si mám najednou vybrat z jednoho celku, který miluju!
Jestli je někdo snadno ovlivnitelný a manipulovatelný, pak je to dítě. Zní to mizerně, ale dítě si určitým způsobem můžeš koupit – získat na svou stranu. Je to hnusné a nechutné, přesto je to zkrátka tak a ne jinak. A co si budeme povídat, někdy se to hodí a je sakra snadné tímto způsobem „využít“ dítě.
Táta vždycky říkal, že chlapi nebrečí. Ale tentokrát brečel. Máma vždy byla silnou a vyrovnanou osobností. Teď byla slabá a taky brečela. Rodina se nadobro rozpadla. Rozdvojila se jakoby na dvě poloviny. Mamka a její polovina a taťka a jeho polovina. Strašný zmatek! Náhle jsou tu dobří a špatní, hodní a zlí, babičky a dědové odtud, dědové a babičky odjinud, a k tomu všemu dva domovy!
Postupně jsem pochopila, že mám jenom jeden domov. Je hloupé tvrdit, že jich může existovat víc. Já ten svůj našla u mamky. Bydlely jsme a žily jsme úplně samy tři krásné roky. Za tu dobu jsme se daleko více sblížily. Užily jsme si spoustu legrace a já měla pocit, že mamka je mi nejen mamkou, nýbrž i tou nejlepší kamarádkou, které bych řekla naprosto všechno.
Musím říci, že přátelé, kteří tu byli jako přátelé rodičů, už tu nebyli, protože jak by to šlo? Mamka tak ztratila své nejlepší přátele a taťka o ně byl připraven rovněž. A kdyby se to týkalo jen přátel! Mnohem více se to týkalo i ostatních členů rodiny, která tak byla naprosto rozeštvaná a prý za to mohl ten rozvod.
Ve škole jsem, musím vyjít s pravdou ven, záviděla spolužákům, kteří měli oba rodiče pohromadě. Strašně mě mrzelo, že já to takhle nemám, přestože bych tak strašně chtěla (navíc jsem věděla, jaké to je - jaký je to nádherný pocit)! Ale nikdy jsem neměla tendenci sama sebe litovat. Možná i tím, že již tenkrát jsem věděla o dětech, které nemají rodiče třeba vůbec. Nebo sice mají rodiče, kteří na ně avšak, slušně řečeno, kašlou, ba i s nimi nepěkně zacházejí, a proto jsem došla k závěru, že je stokrát lepší tohle.
Kolikrát jsem se však i bála rozhodnout se na úkor druhého rodiče. Připadala jsem si vždycky tak sobecky. Brát telefon před mamkou, když volá taťka? To přeci nejde! Zvednout mobil za přítomnosti taťky, když telefonuje mamka? Ne! A mluvit o věcech tak, jak je skutečně cítíš? Ne! Tohle nesmím říkat před tím, tamto nemohu říkat před druhým. Guláš! A Vánoce! Kam vlastně přijde Ježíšek?
Bydlela jsem s mamkou a hlavně od ní jsem proto cítila plnou důvěru a velkou podporu. Taťka byl už někde jinde. Ale kde byl, když jsem byla nemocná a chtěla jsem pohladit, kde byl, když jsem měla koncert a potřebovala jsem podpořit, kde byl, když jsem šla spát a přála jsem si pusu na dobrou noc? Nikdy by mě nenapadlo mu to vyčítat, ale tenkrát mě to hodně bolelo. A mamce rozhodně mám za co děkovat a nikdy na to nezapomenu.
Vím, že je zbytečné házet vinu na toho, či druhého. Rozhodnutí to bylo obou a jednou už takové bylo. Netřeba hledat viníka a pitvat se v tom, co bylo za rozvodem, kdo za to vlastně mohl? Pitomost, jenomže někdo ji přesto má nutkání řešit. Přitom ani není proč, poněvadž když si dva lidé nerozumí a rozhodnou se od sebe odejít, tak to přeci není žádný hřích.
Rozvod, jak již vím, lze brát i z té lepší stránky. Znám tak daleko více lidí, a třebaže jsou cizí, považuji je za součást své rodiny a mám je vážně ráda. Zázemí mám na dvou místech, a to je, v dnešní době, docela výhodné, ne? Samozřejmě, nejde teď o majetek, nýbrž se prostě jen snažím o ten lepší pohled. Můžu taky například říkat, že mám macechu, která je hodná, a taky otčíma, který je moc fajn. A další čtyři sourozence, z nichž je sice pouze jeden brouček vlastní, avšak vlastní, nebo nevlastní? Je to jedno, poněvadž to stejně prostě je a je to skvělé, byť tenkrát to mělo do idylky sakra daleko.
Já jsem díky rozvodu rodičů dospěla, taťka se vypracoval mnohem výš a jaksi postoupil vpřed a mamka se zcela osamostatnila a emancipovala se. A co je důležité – všichni jsme daleko silnější a troufám si tvrdit, že konečně šťastní, a mým obrovským přáním je, aby to tak už bylo navěky. Věřím tomu ovšem tolik, že bych klidně i řekla, že to vím, protože chybami se člověk učí, a proto mamka i taťka zvolili podruhé jinak. Lépe. A vždycky je správné mít druhou šanci, i když se to okolí protiví. Rozvod byl svým způsobem správným řešením. Mamka a taťka se k sobě nehodili, to jenom zprvu, byli naprosto odlišní a každý toužil po něčem jiném a uznával rozdílné hodnoty. A to by tak jako tak nefungovalo.
Pravda, bylo to těžké, bylo to místy náročné, avšak je to pryč a zřejmě se to mělo stát. A kdyby se mamka nikdy nepotkala s taťkou, tak bych tu zase nemohla být já a nemohla bych tvrdit, že jsem na své rodiče pyšná a že je oba stejným dílem miluju – ať bylo, co bylo, ať bude, co bude.
Ohromně moc bych si přála, aby se lidi, když jdou od sebe, rozcházeli jaksi lidsky. Je občas asi dost nemožné rozejít se s úsměvem na rtu, ale je tady i jiná varianta – zkusit to vzít „normálně“. Hlavně bez agrese, bez vydírání, bez násilí. Vždyť to jednou přeci bylo hezké, ne? I ty hezké vzpomínky totiž zůstanou. A kdyby měl rozchod zasáhnout dítě, které má dva rodiče, tím spíše by se na tento fakt měl brát ohled a zřetel, byť se rozcházejí dva lidé. Ve hře je totiž i další tvor, jehož se to týká.
