Za babičkou a dědou jedině rychlodráhou! Cesta tam je příjemná, neboť se na displeji kromě měnících se názvů písniček často objeví i obálka signalizující novou zprávu. „tesime se moooc" – tenhle pocit je prostě k nezaplacení.
U babičky a dědy se většinou scházíme celá rodina, což je vždy príma, ovšem mnohem vzácnější jsou pro mě pak chvilky, které mohu strávit ve společnosti babičky a dědy jenom já s Rolničkou.
Jak se postupně přibližujeme k domu, kde naši prarodiče bydlí, nevědomky zrychlujeme. Babička nám téměř pokaždé mává, když vyhlíží, kterak si to štrádujeme od tramvaje. I z pouhého stínu v okně lze vyčíst její energii a radost.
Vítání mám velmi ráda, poněvadž babiččino objetí mi napovídá, že jsem tady zcela správně. Děda po zjištění, že jsme s Rolničkou již dorazily, ihned odkládá brýle i knihu a jde nás rovněž pozdravit.
Následně se společně usadíme do obýváku, jenž je nazdoben těmi nejrůznějšími dekoracemi, obrázky a květinami, abychom si povyprávěli u kávy. Děda a babička se zájmem poslouchají vše, co jim říkáme, tu a tam se doptají na podrobnosti, které si zapamatují, takže při dalším setkání mají souvislosti a vědí naprosto přesně, o čem je řeč. Babička a děda tvoří dokonale harmonický pár. Babička má v oblibě vařit a kupovat nám čokoládu, děda je vášnivý posluchač a všudybýlek, jenž pro mě, pro Rolničku potom jakbysmet, představuje ten nejlepší model opravdového muže.
Občas slýchávám narážky na to, že to či ono by oni přece nikdy nepochopili, jelikož jsou staří, avšak já jsem přesvědčena, kterak babička s dědou dokážou pochopit úplně všechno, přičemž je třeba dodat, že oni dva rozhodně nejsou staří. Mají jenom o dost více zkušeností než kdokoli, nemají již tolik vlasů a zubů jako ostatní, přesto babička s dědou staří zkrátka nejsou. Vědí o nás s Rolničkou tolik, co o nás ví málokdo – získali si nás svou důvěrou, snahou člověka pochopit a spravedlností – jsou moudří a tak ohromně dobrosrdeční, že ani největší slůvko „DĚKUJI“ nedokáže vyjádřit to, jak moc si jich vážíme.
Samozřejmě nezůstáváme pouze u kávy. Babička zřídkakdy zapomene přichystat palačinky nebo chuťovky. A tak jsme všichni nejenom plni dojmů a dobré nálady, jakožto i jídla a pití.
U babičky a dědy čas rychle utíká. Dobře se poslouchají jejich vzpomínky. V oku babičky tu a tam zpozorujeme slzu, zatímco děda nás neustále překvapuje svým vytříbeným smyslem pro humor.
Naši prarodiče o nás ještě nikdy nezapochybovali, ba naopak nám věří, což již umíme rozpoznat, a proto si okamžiky s nimi užíváme. Někdy se v nich s Rolničkou dokonce vidíme. Přála bych si, aby bylo více takových skvělých lidí, kteří člověku přejí, věří a mají jej upřímně rádi, přičemž to vlastně ani nemusí říkat, neb to člověk prostě vycítí. Jejich spontánnost je kouzelná, jejich duše jsou čisté.
Babička a děda.
Babička chtěla být vždycky babičkou a dědeček chtěl být vždycky dědečkem.
My už navždycky zůstaneme „jejich holčičkami“ a zůstaneme jimi rády.
Až navěky.
Jako v pohádce.
