Dost možná i společnost, i když ne příliš. Snad pár m(al)ých postřehů, třebaže vnímaných v chřipce...
Jednou za čas mě to zkrátka skolí. Nelze úplně tvrdit, že vždy v tu nejvíc nevhodnou dobu, neboť alespoň já nepovažuji žádnou dobu jako vhodnou k marodění, ovšem na druhou stranu – tělo si o pohov prostě samo řekne – a můžete mít klidně i pár dní před svatbou, oslavou výročí či maturitním plesem.
Mno, netřeba to ale bůhvíjak dramatizovat, poněvadž i toto si nežádá nic jiného než klid, přičemž zejména duševní pohodu tady pokládám za velmi důležitou, jelikož právě ta silně ovlivňuje fyzický stav.
Pro mě největší odpočinek představuje spánek. Jednoduše geniální věc, ke které potřebujete postel (s matrací včetně), polštář a peřinu. Tentokrát jsem nebyla vůbec troškař. Prospala jsem neuvěřitelných 15 hodin a musím říci, kterak se nyní cítím… divně… vlastně lépe – taková trošku Růža. Jak již možná víte, práškům vážně neholduji, přesto jsem z paralenu 125 (to je ten s těmi culícími se dětmi) povýšila na paralen 500 (ten mi však není příliš sympatický). Včera jsem v horečkách, když mě bolely i vlasy, málem pozřela paralen 100 (to je… ehm... čípek), avšak naštěstí jsem v pravou chvíli přestala blouznit.
První den, kdy jsem pro nemoc zavřená, mám skoro za sebou. Nutno říci, že se po chvíli ohromně nudím, zatímco se snažím omezovat všechny internety, televize a podobně. Dopoledne jsem myslila na tolik osob, zvířat a věcí, že mi to nedalo spát, a proto jsem alespoň civěla do stropu a počítala na něm omítkové nerovnosti. Mimochodem – napočítala jsem jich více nežli oveček před spaním. Pak mi to nedalo a šla jsem stejně surfovat (koneckonců trocha pohybu nikdy neuškodí). Články o politicích mi pijou krev, nové zprávy o Michaelovi mi drásají srdce a na diskuse pod čarou už nemám žaludek, ni nervy. Vidíte – je to vskutku nebezpečné. Lepší je tu bednu vypnout.
Kéž by tady se mnou byla ségra nebo bráška nebo... nemohla jsem se dočkat, až konečně někdo přijde domů! „Je to noumání, Uďo?“ Uvědomila jsem si, kterak musí být hrozné být sám, pořád sám?! Mám štěstí.
Po dlouhé době jsem oprášila S(L)ONY a pustila jsem si Mozartova mistrovská hudební díla. Boží! Udělejte to taky někdy – pohodlně se uvelebte, k ruce si dejte čaj a něco dobrého k tomu a zaposlouchejte se do té nádhery – úžasný relax a účinný lék – léčí i bolavé duše. Tož víc neváhejte a nečekejte na nemoc!
„Nemocné tělo potřebuje lékaře, nemocná duše přítele.“
