V jednom konkrétním okamžiku jsem si připadala tak strašně osamělá a přitom s někým zároveň. Zvláštní pocit. Já – sama se sebou – a svými myšlenkami. Večerem se nesla právě znějící duchovní melodie z kostela sv. Petra a Pavla. A nad hroby se jakoby vznášel klid. Ticho.
Procházela jsem tamtudy už tolikrát. Pokaždé kráčím tím místem s dostatečnou pokorou a úctou, poněvadž si myslím, že si to zaslouží. To místo samo a i oni, kteří byli a kteří minuli, svým přínosem ale nikoli.
Nejraději, a může to znít divně, chodím k náhrobku Vlasty Buriana, na němž je zlatě napsáno i jméno Nina – pro Krále komiků měla tato žena určitě mnohem větší cenu, než má zlato. Když se nad hrobem zastavím, nikdy necítím smutek. Gesto rukou na sloupku mi zkrátka vždycky zabrání. Otevřené dlaně, poloha rukou coby krásný odkaz na Vlastu Buriana – prvotřídní Atakdále náhle znovu ožívá. Často si díky tomu vzpomenu i na Jana Wericha, na písničku Ezop a brabenec: „Ty, ač nejsi brabenec, se taky rád hlasitě chechtej, chechtej a na svou bídu si nezareptej,“ – inu, chechtám se.
Stejně jako chodím mezi uličkami, bloumám i ve svých myšlenkách. Rovnám je. Jde to skoro samo, tím spíše, když si člověk uvědomí, že… největší cenu má život. Tu a tam každý sice prožívá smutek, zklamání, bolest, jenže plnit takovými záležitostmi celý pozemský život… raději se ze srdce chechtat. Přála bych si, aby se lidé i na hřbitově dokázali usmát, protože ani smrt nedokáže zničit vzpomínky, natožpak ty veselé.
