„Jsou lidé, se kterými se člověk zná celý život, a přesto má pocit, že je stále nepoznal. Ale jsou i takoví, se kterými se člověk jednoho dne potká – a okamžitě má pocit, jako by je znal celý život.“
Pamatuji si, byť je to již docela dávno, jak se mi osoba, mně velice blízká, jednou snažila vysvětlit, kolik že je na světě lidí, že je jich velká spousta – co se kontextu týká, šlo asi o to, kterak ne všichni jsme stejní, totiž že jsme vlastně všichni jiní. Trápilo mě tehdy to, že nechápu, proč se někdo chová právě tak či onak, protože jsem zjistila, že s lidmi, kteří se chovají určitým způsobem, si nemám příliš co říct. Zkrátka – dětské myšlení se poprvé opravdu střetlo s myšlením dospělých. A já jsem nevěděla, co s tím. Vždyť už ve školce jsem celkem přesně tušila, kdo je „hodný“ a kdo je „darebák“. Ovšem i s „darebáky“ si člověk před odpoledním spánkem čistil zuby, hrál si se stejnými kostkami, sdílel věšáček v šatně. Ani ta myšlenka „to je darebák“ mi nikdy nedokázala zabránit věnovat alespoň chvilku času, jen nepatrnou pozornost tomu darebáčkovi. Když je dítě ještě dítětem, vidí svět krásně. Je to dáno i tím, že teprve všechno objevuje, postupně, navíc k tomu všemu zaujímá pozitivní přístup – i k lidem. Nevrtá se v jejich špatných stránkách – cení si těch dobrých. Pak by se to najednou mělo změnit, hned. Je tu náhle opatrný, odměřený, praktický přístup – ba spíše negativní (nevím, z jakého důvodu to takhle je). A to dobré uvnitř každé lidské bytosti? To je zcela přebito tím špatným, co je však mnohem více vidět. A na pohled špatný člověk přeci nestojí za nic, natožpak s ním vůbec ztrácet čas. A – „na světě je velká spousta lidí“ – co při takovém množství může znamenat pouhý, jediný tvor?
Jenže čas nelze zastavit. Dokonce dneska říkáme, že je „rychlá doba“ a že „nemáme čas“. A teprve déle, ne-li poměrně pozdě, začínáme chápat, kterak každý člověk, leč je „darebák“, je nenahraditelný – a v našem životě je – je tam proto dost možná správně. Nejsem tak naivní, abych si nechala od „darebáků“ ubližovat, ze zkušenosti už snad poznám „kdo, co a proč“, přesto se, ani nyní, nespokojím s tvrzením, že „na světě je velká spousta lidí“ – převedeno (se špetkou nadsázky) do, bohužel, modernější mluvy „na světě je velká spousta blbců“. Někdy mi připadá až legrační, s jakou jistotou „neblbec“ mluví o „blbcovi“ – je vskutku velmi snadné odsoudit člověka (koneckonců – šetří to čas). Já jsem se přesto nenechala omámit jednoduchým vysvětlením – zjistila jsem, že je vážně v každém něco dobrého. To dobré potom stojí za to uchovat v paměti, to špatné odpustit. A nelze-li takto učinit, není nic snazšího, než nenechat se poranit, zároveň nezpůsobit zranění – člověka z myšlenek vypustit. Nikoliv vymazat ze světa. V tom spatřuji jasný rozdíl. Již naprosto chápu, kterak se i lidi mění. A měnit sebe znamená měnit svět. Dá se říct, že měnit k lepšímu, poněvadž k čemu jinému, věnuje-li člověk prostor a úsilí proměně. Nečekám od života zázraky, pouze předpokládám existenci jakési přímé úměry; dát to nejlepší ze sebe – dostat to nejlepší zpět (ne na oplátku, jakož kvůli možnosti příště zase dát). A dávání je mimochodem jedna z věcí, která dokáže člověku jakoby říct „takhle je to správně“.
Svět je sice velký, ale času je tak nějak málo (a kdo ví, jestli náhodou není konečný – abychom vůbec stačili vyjádřit „mám tě rád/a“). Ne všichni jsme stejní, což je fakt, teď jde tedy o to hledat to společné. Je mi jasné, kterak nemohou všichni všechny za všechno milovat – to by byla skoro utopie – avšak lze stvořit jednotu jednotnou myšlenkou – odkud vycházet?
NA SVĚTĚ ŽIJÍ SAMÍ VELCÍ LIDÉ!
P. S. ... přičemž i děti v lecčem mnohdy převyšují dospělé.
