Blbě je mi! Jsouc vysílena a musím vám něco a nic svěřit... Hle, jak všichni jsme velicí, ale kdo z nás je tím největším? Každý mele svoji pravdu, říká tedy vlastně někdo lež? Nadáváme na zlo páchané „druhými“ lidmi, my jsme tedy pouze dobří a jsme zároveň i ti „první“?
Lidičky, ach, kdybyste tak věděli! Hlavu mou okupují myšlenky, které mě více a více drtí, trápí, mrzí, klamou, zklamou (?)...
Už vážně nebaví mě poslouchat, jak ten činí to a je to tak špatné, ten ono a je to stejně špatné. Nebaví mě již ani pozorovat lidi, kteří jsou jedině do sebe zahledění a civí na ty „druhé“ svrchovaně, či skrze prsty, přes růžové brýle, okem závistivce a s nenávistí, nebo raději vůbec nehledí. Mám všeho dost!
Můj ty světe, co se to s námi jenom děje? Pýše, závisti a pokrytectví pomalu otevíráme vrátka...
Zapomínáme, že vše závisí na nás, hlavně na nás – na lidech. Jsme jako jednotní jednotlivci! Jsme si vším - nejvíce konkurencí. Jsme si vším - nejméně přístřeším. Zdalipak jsem byla oklamána?
Proč propast mezi dobrem a zlem je hlubší, proč se dělíme na bohaté a chudší, proč jsou lidé silnější a slabší? Proč ten může za vše a onen je svatý? Proč jednomu je jedno a druhý stále touží? Proč nevěříme v lepší zítra a tím spíše věříme v osud, který nás s sebou jistě stáhne dolů? Proč cítí nejistotu moudří a ne hloupí?
Nebudu vám lhát. Našla jsem pravdu...
Chtěla bych změnu, chtěla bych, já naivka, změnit zlo v dobro, lež v pravdu, nenávist v lásku, smutek ve štěstí, chyby v poučení, zklamání v překvapení, hloupé v moudré... Jenomže – ono to nejde. Já sama nehnu s většinou. Mohu však hnout něčím daleko podstatnějším. Mohu pohnout sebe samou, pak odrazit se ze správného místa, já věřící ateista, zkrátka začít se změnou u sebe a dát Hodnotám patřičné hodnoty.
Nejsem stár, nejsem egoista. JSEM a to mi stačí...
Lidé raději vezmou, avšak nedají. Lidé peníze kradou, ale nevydělají. Lidé mluví, jenomže nečiní. Lidé vidí chyby, přičemž krásu nevidí, naše prohra nás zahubí, smůla ostatních nám dělá radost. Namísto pochvaly vyřkneme negativní kritiku, místo upřímnosti volíme okliku. Vděčnosti se bojíme, proto jsme nevděční, nechceme zemřít – chceme býti věční. A slůvko „děkuji“? Projev málo ušlechtilý. Sami máme v kalhotách, avšak stejného do boje strkáme.
Takový je ten náš svět, vyspělá civilizace 21. století – ta celistvá moderní společnost.
Co to tu stále žvaním?
Je mi prostě smutno - z nás, poněvadž očím nedovolila jsem, aby se zavřely, protože uši jsem nesklopila, aby neslyšely a v srdci ponechala jsem místa dosti i pro druhé, snad proto je jakoby prázdné a hledám duše spřízněné, čestnost, pokoru, odvahu, která se schovala, a toužím po lásce.
To jest patrně vše ze mě. Vylila jsem, musela jsem vylít, své pocity, své nitro bolavé duše...
Tak tedy opravdu končí má rádoby úvaha, která postrádá řešení, které však, jak věřím, každý z nás sám a hlavně v sobě brzy učiní...
Co nejdříve, neb co je na světě skutečně ztracené?
..... :-)
