Článek, za nějž nežádám karmu... Je totiž mnohem důležitější. Skrývá v sobě naději.
Ačkoliv ročnímu období oficiálně kraluje zima, neoficiálně to venku vypadá spíše na jaro, což s sebou přináší spoustu následků… Mezi ty více pozitivní patří potom fakt, že právě jaro mám velmi ráda, poněvadž všechno vypadá mnohem čistěji a jasněji. Všechno.
Během dopoledne mě zaujalo tolik věcí. Například moudrá slova v hodině angličtiny. Don´t be sorry, make yourselves so that you don´t have to be sorry. Tato věta mi uvízla v hlavě a já si ji tam rozhodně podržím.
Pocity štěstí a radosti se mě držely v souvislosti s poetismem. Docela dobře si dokážu představit svůj život jako optimistickou báseň. Škoda jen, že ne každý rád poezii, přičemž i tuto verzi je ovšem nutno respektovat.
Procházku projasněným venkem jsem si dneska vychutnala. Voňavý vzduch proudil mým tělem a nad hlavou krásně zářilo Slunce, jež svítí spravedlivě. Všem.
Cestou domů jsem si přehrávala okamžiky z návštěvy cizí školy. Vybavila jsem si seriózní hnědovlasou dívku, která zrovna vycházela ze třídy na toaletu. Když byly dveře dostatečně přivřené, podívala se tou škvírou na svou kamarádku a vyplázla na ni jazyk! Hned nato zabouchla a vesele odskákala pryč… Připadá mi to úsměvné, zvláště při pomyšlení na skutečnost, že ta dívka byla vlastně dospělá. Ani já nejsem vskutku jiná a věřím, kterak i vy nejste jiní. Líbí se mi děti v nás. Je to velmi osvobozující.
V paměti mi zůstal i obraz. Vidím ho. Přesně. Visel vedle kabinetu hudební výchovy. Těžko se popisuje. Hned, jak jsem jej uviděla, v ten jediný konkrétní moment, se mi však vryl do paměti, jelikož jsem prostě jaksi chápala ten pocit. Cítila jsem s autorkou obrazu.
Tou svobodou jsem se nechala i v dalších okamžicích unášet. Na autě, do něhož nastupoval na pohled tvrdý a neoblomný muž, stál nápis „FAMILY“. První dojem člověka snadno splete. Tomu muži patří mé uznání, neboť bez pochyby poznal, co je opravdu důležité. Je zvláštní domýšlet si například jeho životní cestu… Všichni jsme naprosto odlišní, přestože jsme tak… stejní.
Co mě dneska hodně mrzí je, že jsem nakonec opustila od malého poetismu a kterak se s vámi nemohu podělit o svou radost z přijetí na scenáristiku, protože do užšího výběru jsem se nedostala. Víte, s očekáváním jsem otevřela seznam postupujících na internetu a já? Nikde. Prvně mě to hodně vzalo, poněvadž… byl to přeci jen můj sen. A proto by ode mě bylo sakra neupřímné tvrdit, že je mi to v podstatě jedno… Do mých rozpaků a zklamání téměř okamžitě zadrnčel telefon. Povzbudivá, soucitná, upřímná, srdečná, milá, kouzelná… slova mě dohnala až k pláči. Postupně jsem tak brečela do jednoho ucha taťkovi, mamce, Svatoňce, maceše (to je přeci ošklivý výraz), otčím (nepěkné pojmenování) mě hladil po vlasech, Rolnička to se mnou prožívala a na telefonu začaly přibývat zprávy a… já jsem si klidně brečela. Potřebovala jsem se z toho jednoduše vylít. A tak už mám zase alespoň místo na poetismus – tentokrát to rozjedu ve velkém!
Panebože, proč vám tohle všechno píšu? Protože myslím, že mé uvědomění a prozření může pomoci i vám, pakliže si tedy momentálně myslíte, kterak jste se ocitli na dně, a všemu je definitivně konec. Kdepak. Není! Až se vybrečíte, uklidníte, smíříte se s faktem, vstřebáte nezdar a přijmete to celé jako něco, co prostě je, pusťte k sobě naději a s její pomocí vezměte neúspěch jako start, od něhož se nyní můžete znovu odrazit. Není to skvělé? Věřte. Všechno je právě tak, jak má být. I já tomu již věřím.
Díky mé nové zkušenosti jsem najednou uviděla, kdo jsem a hlavně kde jsem. Tolik báječných lidí mám kolem sebe a měla bych být smutná? Vždyť já mám i další své sny a v jednom nejkrásnějším skutečně žiju!
Páteční den mi přinesl i další zprávy… Dozvěděla jsem se o neštěstí Elišky, dívala jsem se do tváře ženě, jejíž tatínek umírá a ona mu chce být na blízku – nechce ho však litovat, chce ho držet za ruku, koukat se mu do očí, hladit jej po vlasech – síla, jež jest ukryta v každém z nás, je neuvěřitelná, obdivuhodná. Co je to? Láska?
Ach, jak jsou vlastně malé všechny „osudové“ neúspěchy!
Je hloupé kdy vůbec pomyslet, že je konec. Přesto si tím každý musí projít, aby pochopil, že konec bude, až nezbude nikdo, kdo nás podpoří – ne kvůli škodolibosti, ne kvůli svému vlastnímu prospěchu – udělá to jednoduše jen tak. Protože mu na nás záleží, protože nás chápe, protože nás má rád.
Člověk je dokonale nedokonalý. Zní to sice divně, ale něco na tom bude, neb díky naší nedokonalosti můžeme dát prostor naději, štěstí, víře, odhodlanosti, přátelství, velkorysosti, laskavosti, radosti, důvěře… lásce.
A další kapitola?
Velký poetismus.
DĚKUJU.
