O slovech už jsem jednou psala. Podrobněji jsem také rozebírala slova sprostá, protože v těch si dosti lidí vyloženě libuje. Ale kde jsou potom ta slova hezká a příjemná? Snad, že jsou zašifrovaná kdesi hluboko v polemikách, či že mají silně skryté významy? Schovala se před námi?
Schválně, jak dobře umíte přijmout kritiku? Myslím tu negativní kritiku. Asi nic moc, viďte? Nebojte, u mě je to stejné, byť prohrávat již umím. Ono je to dneska tak, že se, zejména negativně, kritizuje absolutně všechno a naprosto všichni – bez výjimky. Můžete do zadaného úkolu nebo práce dát vše, a přece to není ono. Můžete se v dané situaci zachovat jako anděl strážný, jenomže je vám to houby platné, neboť dneska bychom s přehledem postavili na pranýř prostě kohokoli. Je tohle nevděk?
Já vám řeknu, co to je. Nyní se mi nabízí pod ruku slov mnoho a mnoho: závist, pokrytectví, zášť, nenávist, sobectví, nepřejícnost, egoismus, netolerance a další výrazy podobného charakteru. Přemýšleli jste někdy důkladněji, proč jste kritizováni, když jste se činili ze všech sil? Za co to přesně bylo? A všimli jste si také, kdo nejčastěji vypouští ze svých úst kritiku?
Přijde mi to zkrátka hrozně ubohé. Řeknu vám rovnou, že já si stejné otázky pokládám docela často a už mi to všechno konečně došlo! Totiž, kritizují zoufalí lidé – ze zoufalství, lidé, co nikdy nic pořádného nedokázali a taky nedokážou, protože nechtějí a poctivá práce jim nevoní, jsou to líní peciválové, kteří však zaostávají jen ve svých vlastních činech, a o to lépe pak kritizují činy druhých. A co s tím? Nic. Inu, i takoví jsou lidé. A vždycky tu takoví budou, jelikož tak to je. Nepsaný zákon?
Naštěstí - jsou tu i lidé normální! Ono, co přesně znamená to slovo „normální“, že ano? Prostě, na světě jsou lidé různí a mezi nimi bychom ještě mohli najít lidi srdečné a opravdu hodné. Alespoň já jsem pár takových při své cestě potkala. A rozhodně jsem je nenechala jen projít, nýbrž jsem se jimi nechala zasáhnout. Krása! Pokaždé, když je mi mizerně, třeba i z lidí obecně, pak stačí zalovit v hloubi srdce a nádech a – štěstí se smíchem přicházejí ke mně téměř okamžitě a zachraňují mě z nežádoucího smutku, splínu a deprese. Nejistota a stesk jsou náhle pryč. Ale v čem spočívá to kouzlo?
Myslíte, že jste již někdy řekli nahlas opravdu kouzelné slovo? Ne? Stydíte se snad? Je vám trapně? Bojíte se? Nevíte, jak na to? Ehm, v tom případě vás ujišťuji, že tyto pocity zdaleka nemáte sami. Ale pozor! Stud a trapas jsou zcela na místě, pakliže slova tato říkáte s jistým záměrem, nečistým svědomím a touhou po zisku, přičemž nemusí být pouze hmotný, a slůvka s čarovnou mocí nemyslíte upřímně a srdečně! V tomto případě nemá žádný smysl je říkat, protože kouzlo nebude fungovat.
Já jsem zastáncem kritiky, zato pozitivní. Hnusí se mi negativní postoje, které chováme, bohužel, téměř ke všemu a všem. Z těchto postojů jednou musíme být smutní, což nám v daný moment samozřejmě nedochází a teprve nám uniká fakt, že pesimismu tímto otevíráme vrátka. Pozor na to!
Jak ráda říkám: „děkuji“, „mám tě ráda“, „moc si tě vážím“, „chybíš mi tu“, „myslím na tebe“, „opatruj se“, „záleží mi na tobě“, „jsi prostě nejlepší“, „gratuluji“, „to se ti povedlo“, „přeju ti to“......!
Výhodou je, že když tohle někomu řeknu, tak si může být opravdu jist, že to neříkám pro nic víc než pro to, co v sobě tato slova skrývají a že všechna tato krásná slova myslím upřímně a že vycházejí rovnou z mého srdce. Já na city stále věřím, byť dneska je moderní si na ně jen hrát. Já na ně však rozhodně jen nehraju - to ani neumím! Co na druhou stranu umím je zopakovat slova kouzelná třeba milionkrát, a přece mě to neomrzí, poněvadž myslím, že říkat hezké věci je potřeba. A vůbec to nebolí!
Milé slovo člověka dokáže pořádně nakopnout, potěšit, pohladit a nespočet dalších cenných věcí! A proto:
ŘÍKEJME SI ČASTĚJI HEZKÁ SLOVA A BUDE NÁM HNED ZAS LÉPE NA TOM SVĚTĚ!
