KROKEM MYŠLENEK K ZAMYŠLENÍ. Leč nepříliš ráda hodnotím..., stejně bych se onomu shrnování jen těžko vyhnula, a tak se raději sama dobrovolně, s mírným náskokem, pokusím naťukat hned pár vět o období končícím, o roku 2013. Mimo jiné, a ještě ke všemu, nemám ráda konce, avšak to si zase říkám, že bez nich by nebylo nových začátků, které jsou mnohdy nebo dost často jistě potřebné.
Co hned na srdci mám, to jest pocit krásný, neb doposud nedostalo se mi takové zpětné vazby o tom, co dělám, spíše tedy jak to dělám, a proto jsem ráda za vazbu a vážím si jí nesmírně.
Víte, chtěla bych, abychom mnohé věci dělali prostě jen tak - pro druhé - a tím zároveň i pro nás samé, jelikož myslím, že není správné chtít vracet zpátky něco, co prospívá i nám, co jednou, protože se pro to z určitých důvodů rozhodneme, dáme, pročež nejlepší věci v životě jsou beztak zadarmo a přijde mi zcela nefér očekávat výhodu ze strany druhé čili "něco za něco". Tomuto kalkulu já říkám "ne" a dále říkat budu. Abych nezapomněla - na ty nejlepší věci si každý z nás musí přijít jedině sám. Troufám si tvrdit, že já jsem si na ty své nejlepší věci přišla a nehodlám od nich opouštět, poněvadž jsem spokojená a jsem za to ráda.
A rok 2013? Probíhal jaksi ve vlnách. Plynule, sem tam nějaký útes, načež následovalo klidné proudění. A právě takové já mám nejraději. Spousta lidí se neustále odvolává na čas a připravuje se na budoucnost. Jenomže ejhle - čas uplyne a plánovaná budoucnost nám uniká mezi prsty, do minulosti. To pravé kouzlo spočívá v okamžiku. "Tady a teď." Teď už to vím.
Apropo - poslední dobou mi víc než kdy jindy připadalo, že my, lidé, nedokážeme nic víc než kritizovat, soudit, závidět, vyčítat, počítat... Nic hezkého! Ptala jsem se "proč"... Vždyť kolem nás není přeci jen zlo, ale i dobro existuje, musí existovat! Problém však vězí v tom, kterak pro samou zášť a zlobu nevidíme, nechceme - tímto způsobem zkrátka dobro vidět ani nemůžeme. Ach, co s tím? Snad se na moment zastavit. Rozhlédnout se. Dívat se a poslouchat. Věru, zázraky se dějí, jenom jim musíme jít vstříc.
Jak často vyřknete "děkuju", "prosím", "mám tě rád/a"...? Moc ne? A proč? Uznávám, je daleko snazší vyslovit, co se nám nelíbí, co je špatně... Dělejme to jinak - co si třeba říkat, co se nám povedlo, co si říkat slova, která hladí a hřejí na duši - není to sice tak snadné jako vyjadřování nelibosti, ale jde prostě o zvyk a hlavně o to, že věci, které se nám daří, rozhodně nejsou samozřejmé. Přemýšleli jste o tom někdy? Navíc - z upřímného srdce se obvykle rodí čistá pravda, a tu je třeba poznat.
V průběhu roku jsem napáchala i plno chyb. Některé beru jako záležitosti, které se stát vůbec nemusily - ovšem staly se, stát se možná měly, a tedy bych si je nerada vyčítala - chtěla bych se z nich pro příště poučit a následně se pokusit konkrétní možnou situaci vyhodnotit jinak (ne lépe, prostě jinak). Přiznávám - nejsem dokonalá a vůbec mi to nevadí, neboť alespoň mám co zdokonalovat, přičemž mám pro změnu na paměti, kterak dokonalosti nelze dosáhnout, avšak i to mě baví.
Taky jsem zaznamenala, kolik je na světě bolu a trápení. Když proto tu a tam pozoruji, kterak si lidé šťastní, jimž tato skutečnost pro jejich pýchu uniká, stěžují na život, že jim není dost dobrý, je mi vskutku všelijak. Většinou běží o jediné - je jednodušší svalovat vinu na osud, načež se cítíme osamělí, ukřivdění. Přitom každou vteřinou nám začíná nová šance - jen se jí zkusit chopit - s vděkem a pokorou, že tu další šanci máme, a vězte, že všichni ji máme. Není na místě stěžovat si na štěstí.
Pokrytectví stále poznávám, a to v nejrůznějších podobách. Z neupřímnosti a pouhého hraní či předstírání čehosi je mi špatně. Totiž - ono to jde ruku v ruce s tím štěstím - jak můžeme být šťastní, když štěstí máme na oko - na oko ostatních, aby viděli... Kéž bychom si přáli!
Ustavičně si pokládám otázku "proč"... Pasuje k tolika větám... Proč například lžeme ostatním a klidně i sami sobě? A proč máme potřebu svou lež obhajovat?
Inu, rok 2013 byl a je barvitý a doposud mi přinesl již mnohé. Z toho mnohého vzniká můj svět, jenž tvoří můj život. Ten život mám ráda, třebaže je někdy plný smutku, aby mohl jindy být pln veselí. Tento fakt jsem přijala, což záleželo na tom, že jsem jej konečně chtěla přijmout.
Co je pro mě opravdu důležité, to je Láska. Láska prosvětluje tmu, v níž se tu a tam malý člověk ocitne. Láska je v rodině, v přátelství, v přírodě, v pravdě, v upřímnosti, ve spravedlnosti, ve vědomosti, ve zkušenosti, v sounáležitosti, v moudrosti... prakticky ve všem, přičemž se ukrývá i v daleko obyčejnějších věcech. Je na nás, abychom chtěli Vidět Štěstí, Mít Radost, Být ve Vesmíru v Míru.
Já zas a znovu děkuji a prosím:
"Dej mi sílu, abych změnila, co změnit mohu, trpělivost, abych přijala, co změnit nemohu, a moudrost, abych mezi tím uměla odlišit."
P.S. Mějme se(n) a nebuďme ve strachu. :-)
