Článek či malé vypravování jsem drze pojmenovala dle rubriky ze stránek dívky, jež se zase jmenuje Taťána. Tak trošku díky ní jsem se totiž rozhoupala vydat se na místo, kde studuje i ona a podle mě jednou bude ve svém oboru opravdu výborná. Na chodbě jsem dokonce spatřila její výtvor a musím říci, že se mi ulevilo, poněvadž jsem si pak už nepřipadala úplně cizí, jen krapet. Však nechci již víc šířit fámu v rámu – navštívila jsem půdu FAMU, konkrétně katedru scenáristiky a dramaturgie, neb hlásili přátelsky „den otevřených dveří“, a tudíž jsem nesměle vstoupila a na moment nahlédla dovnitř.
Avšak pěkně od začátku. Kdepak, bez Rolničky ni ráno, ni ránu, a proto nabraly jsme směr hlavní město opět společně. Jistě – jednou se rozdělíme, jenže doposud není třeba takto konat – proč taky? Naplánovaly jsme si cestu do Prahy obyčejně, autobusem. Zamýšlely jsme letět jako vždycky s kavkou, ale nakonec jsme učinily změnu, a to zásadní. Žlutým autobusem bylo přemisťování se velmi pohodlné, troufám si tvrdit, že daleko pohodlnější nežli je letax Harryho Pottera. Ihned po usednutí do kožené sedačky, jež svou koženost potvrzovala patřičným vrzáním, jsem se ocitla jakoby na jiné planetě. Dotyková obrazovka připevněná na každé sedačce, noviny nebo časopis zadarmo a káva k tomu. Inu, neberte to! Napříč autobusem většinu cesty korzovala milá paní, ta, co při nástupu hlásí do mikrofonu očekávaný čas příjezdu do konečné stanice, zatímco se při očekávaném příjezdu omlouvá tak zdrceně a srdceryvně, že zpoždění nikomu z pasažérů absolutně nevadí.
V Dejvicích snad tunelují další Blanku, i když nákresy kolem odkazují na něco jiného, krásnějšího. V podzemí mi bylo vůbec poprvé tepleji než na zemi. Metro mám ráda. Jenom mi fakt vadí, přičemž mi to vadí dost, jak všichni spěchají. Já jaksi nechápu kam totiž. Vždyť vagónky přijíždějí pravidelně do svých stanic s frekvencí kolem pěti minut, jenomže i to je dneska patrně málo. Holt čas jsou peníze. A to běhání je nakažlivé. Leč nikam nespěcháte, dav dychtících a uřícených lidí vás prostě stáhne. Mnohem důležitěji pak vypadají ti, kteří k tomu běhu nasadí ještě strhanou grimasu do obličeje. Já si následně připadám jako ten největší flákač a nicnedělač, ba i pociťuji lítost nad všemi kolemběžícími. Při vystupování z metra, když se dostávám na denní světlo, se ztotožňuji s krtkem, jenž právě vylezl ze svého krtince. Na Můstku jsme byly náhle u mapy, přesto v koncích, čili taková naše klasika. V této situaci nepanikařím a nelámu si hlavu s tím, co s námi bude. Rolnička dále pečlivě studuje, já si vyhlížím (v)hodnou osobu, abych se jí zdvořile otázala na cestu. Naštěstí tohle nebylo příliš složité. Projít Národní třídou, u Slavie zabočit doprava a ejhle – FAMU, pakliže ji neminete.
Zde jsme byly, překvapivě, brzy. Ani čekání nám však již nevadí – čas jím strávený by doposud čítal hodiny, nýbrž i dny. Budova FAMU byla kamenná a vypadala mírně zatuchle, byť zachovale. A dýchala historií a uměním, což na mě silně zapůsobilo. Na vrátnici zrovna sloužil vstřícný a laskavý pán – odkázal nás nahoru, do čtvrtého patra. Tady jsem právě zhlédla i Taťánin výtvor! Půdní prostory mi připomínaly ty naše, na gymnáziu, kde proto pobývám ráda. Ze dveří po chvilce vylezl starší, menší, prošedivělý a zarostlý pán s brýlemi. Oblečen byl ležérně v košili a myslím, že byl v manšestru. Typický umělec! Tedy já si ho takto představuji. Zvláštně fyzicky zanedbaný, psychicky a duševně určitě v té nejlepší kondici. Skupinku deseti návštěvníků, mezi nimiž jsme byly i já s Rolničkou, pozval ochotně dál. Na první pohled se mi zdálo, že to dál ani nejde, ale přece to šlo. Usadili jsme se ve věži s výhledem na nábřeží, divadlo a Národní třídu. Vážený pán nám nejprve vypravoval o historii této budovy, která dříve sloužila komunistickým posluhovačům z řad StB. Podivná to představa! Zanedlouho nás upozornil na scénáře, haldy desek a papírů, co se válí všude po stolech i na zemi. A postupně nás seznamoval s podmínkami, radostmi, starostmi a povinnostmi studenta na scenáristice. Celé komorní osazenstvo pozorně poslouchalo, oč momentálně kráčí a jde. Pán, ke škodě nevím přesně, jak se jmenoval, vedl informační schůzku přátelsky, interaktivně, spontánně – zkrátka příjemně. A vlastně i všichni uchazeči o studium vypadali slibně. Až na jednoho, ovšem. Kluk, zhruba 19 let, se zřejmě skutečně vžil do role studenta, snad že i rovnou do samotného děkana fakulty. Ohavné. Nepřetržitě přerušoval mluvu a dotazy druhých, ustavičně se šťoural v nose a vymlouval se, že má rýmu, později zcela zbytečně rýpal do komerčnosti studia, přesně jsem nepochopila jeho záměr, při svých dlouhých a rádoby odborných promluvách odbočil i do svého dětství, které prý neměl příliš šťastné. Netuším, zdalipak má hoch nezdravě sebevědomý talent, neb vskutku ráda přečetla bych si dílo tohoto všudybýlka. Opovrhuji však těmi, kteří o sobě hlásají, jací že jsou to kumštýři, a to i přesto, že neměli ideální dětství nebo co. Zdá se mi to nevhodné a nechutné především. Zatím nic nedokázal, zatím se nemá sám sebou opíjet, neboť mohl by snadno utonout ve svém odrazu. Toto moudro mi vnukl jeden moudrý pán, a tak nepochybuji o jeho pravdivosti. Den otevřených dveří skončil. Já poznamenávám, že organizace nebyla sice přesně organizovaná, avšak já jsem odcházela s pocitem dobrým, třebaže nejistým. Upřímně – šance na přijetí sobě nekladu valné – šance však má každý stejné, a proto – proč to alespoň nezkusit? Cíl jest známý. Zbývá nebát se jet a postupně se pokoušet přibližovat k němu.
Po levé straně od FAMU sídlí i žurnalistika, v budově Hollar. Tam se vypravím v únoru, tentokráte sama a s vědomím, že jsem buď přijata na FAMU, či že nadále budu dělat maximum pro možnost studovat školu vysokou, nejlépe ze všeho pak tu vysněnou. Je třeba chovat postoj optimistický, s patřičným nádechem realismu. Stát se prostě a jednoduše může cokoliv.
Z FAMU jsme si to s Rolničkou namířily nejprve do KFC na bezedný kelímek a oběd, ach, ty fastfoody, poté dále podél Vltavy. Kochaly jsme se pohledem do tekoucí řeky a na sluncem ozářené Hradčany. Nádhera! Hrdost ke své národnosti musí cítit každý Čech, já tedy určitě! U Lávky nás zastavila Číňanka a poprosila: „Take a photo, please.“ S prvním snímkem spokojená nebyla, zato s druhým náramně: „Bye.“ Po Karlově mostě promenádovaly jsme se kroky želvy, neb nasávaly jsme jedinečnou atmosféru. Krom Vietnamky snažící se utéci vose, se žádné pozdvižení nekonalo. Krátkou zastávku jsme si udělaly ještě na zmrzlinový dezert, přičemž jsem byla nucena platit peněženkou patřící Rolničce, což by vůbec nevadilo, kdyby tuto růžovou peněženku nehyzdil morbidní králík. Vkusy máme skutečně rozdílné.
Metrem dopravily jsme se hravě na Hradčanskou, kde jsme další minuty čekaly, až přiletí kavka. Dočkaly jsme se. Autobus se v Dejvicích naplnil do posledního místa a mé obavy jakbysmet. Proč vždycky já přitahuji podivíny a na pohled nesympatická a nepříjemná individua?! Celou cestu si jakýs muž třel své stehno o mou sedačku, kam jsem pro jistotu včas zacvakla přepážku na opírání, poněvadž podáte-li obdobným exotům jediný prst – okousnou vám ruku. A že vážně nemusel stát v mé intimní zóně, kterou si jindy patřičně střežím! Dobrá, i jeho těžkou bundu, která na mě spadla z poličky nade mnou, jsem přežila, i knížce, jíž mě párkrát uhodil do hlavy, jsme odpustila, avšak to, kterak organizuje, poučuje a moralizuje ostatní lidi, aniž by k tomu měl důvod, jsem nerozdýchávala. Měl k tomuto ovšem potřebu, což je daleko nebezpečnější, protože právě v těchto případech vznikají konflikty, v nichž ke smůle vítězí jejich potrhlí iniciátoři. Naštěstí jsme se nakonec ocitly zase v Mostě. Pakliže tady potkáte pána, jenž káže, obtěžuje, je plešatý, a proto nosí kšiltovku a dosti zapáchá, pak je to on, a tak si ho buďto nevšímejte, nebo lépe – vyhněte se sebemenšímu kontaktu s ním, jelikož rozčilování se nad obdobnými je jako hrách házet na stěnu.
A tak jsem se F rámu vypsala o zážitcích z jednoho (ne)všedního dne. Momentálně totiž beztak nemám co lepšího na práci, a proto sedím na posteli zachumlaná v peřině – na chatě klepu kosu a zároveň omrzlými prsty do kláves.
