Inu, dali mi kamarádíčkové dary. Již jsou pryč ty časy, kdy jsem v den svých narozenin brázdila ulice navlečena ve žlutém tričku se sobem, kde ještě ke všemu stálo ozdobným písmem „Dnes slavím narozeniny!“, přičemž už si nevybavuji přesně, proč jsem na sebe takto záměrně upozorňovala, avšak možná to vyjadřovalo něco ve smyslu „Dej sem dárek!“ nebo „Buď na mne hodný!“ – nyní bych si na sebe obdobnou hrůzu neoblékla, neb bych si připadala jako nehorázný exot, což mi tehdy samozřejmě nevadilo a svou hlavu jsem rozhodně neobtěžkávala úvahami „Co si o mně myslí ostatní?“.
Řeknu vám, že být zase o rok starší pro mne není žádnou extra změnou. Minulý rok jsem si také nepřipadala na osmnáct, a tudíž si ani nyní nepřipadám na devatenáct. Podle mne ten věk je stejně prostě jenom takové orientační čísílko, které však nic přesného nevypovídá. Ano, devatenáct let života, jenže je toto hodně, nebo málo? Jak pro koho. I starý člověk může být vlastně mladý a naopak. Záleží na tom, jak si to kdo zařídí.
Jako dítě, co se tedy toho věkového vymezení týká, protože já dítě jsem jinak pořád, jsem se vždycky těšila hlavně na dárky a počítala jsem proto, kolik že dní zbývá do toho 24. září. Teď své narozeniny vnímám jinak. Těší mne, že mohu ve zdraví přičíst další období svého života a že mohu s lidmi, které mám ráda, oslavovat, nikoliv však narozeniny, ale život.
Dárky? Jistě – i ty tedy neodmyslitelně patří k narozeninám. Co si tak vzpomínám, velkou radost mi před mnoha lety udělaly kopačky. Na barbínách jsem nikdy neujížděla a playstation mi přinesl Ježíšek. A k devatenáctinám? Od mé nejlepší kamarádky mi byl darován bublifuk, pak formička na utváření ledu, dále jsem obdržela nějaké ty hadříčky od maminky, botky od taťky a finanční příspěvky, které vhodně a správně zužitkuji. Potěšily mne rovněž sladkosti a dort, neboť jsem mlsoun.
A čeho si cením nejvíce? I přes krásu všech zmíněných dárků je pro mne opravdu hodnotné srdečné blahopřání od lidí, kteří si na toto datum vzpomněli, a jsem šťastná, že jsem během svých devatenácti let potkala osobnosti, kterých si mohu vážit a mohu k nim vzhlížet, poněvadž mne jaksi zasáhly a já jim za to děkuji. A sama sobě plním svůj sen, když mohu zastávat úlohu dcery, sestry, vnučky, sestřenice, neteře, studentky, kamarádky, přítelkyně a v neposlední řadě rovněž člověka, jenž je na tom světě tuze rád. A to je ten skutečný dar.
Být a mít rád.
