A je to zase tady. Něco nám pomalinku a jistě končí, cosi dalšího brzy začne. Až mě děsí, jak čas strašně rychle plyne a všecko kolem utíká rychleji než Usain Bolt! Připadá mi, jako bych docela nedávno dělala přijímačky na gympl – ještě dneska si docela živě vybavuji ono ráno.
A ejhle, jsem ve třeťáku. Ač se mi to poměrně příčí, příští rok mě čekají a neminou dvě důležité události, kterých se bojím jako čert kříže. Totiž maturita a navíc přijímačky, tentokráte na školu vysokou. Brrr! Snad i tohle dopadne dobře. Mnozí mi říkají, že to dokážu a další samozřejmé žvásty o tom, jak to bude děsná hračka a levou zadní. Jo, jo... Já to zatím vidím jako velikou nejistotu a věc zcela určitě nesamozřejmou. Přímo zbožňuju, když se najde více takových žvanílků pohromadě a myslí si, že mě velmi podpoří takovými řečmi. Ano, díky, asi to bude v pohodě, ale určitě ne samo od sebe, byť věřím, že všecko na světě je zařízeno tak, aby to pro nás dopadlo co možná nejlépe. I přesto... Oceňuji zcela jiný druh podpory.
No, mám teď i chuť trošku si zabilancovat, kde jsem v roce 2012 balancovala. Každý den je svým způsobem krásný, to mi nikdo nikdy nevymluví, avšak přeci jen se některý ze dnů vydaří více, jiný méně, a tak je to vlastně i správné. Život není rovná čárečka.
Povedlo x nepovedlo:
Úspěšně dokončit autoškolu a získat průkaz řidiče.
Poctivě odchodit taneční kurzy a naučit se základům tance.
Ve škole si udržet příjemně vypadající výsledky.
Příliš se mi nepodařilo napravit svůj věčný, zbytečný a únavný stres, a proto na tom chci pořádně zapracovat, poněvadž mi to už silně leze na nervy.
Je mi 18 let, což považuji za úspěch.
Věřím, že jsem zase o nějaký ten stupínek duševně povyrostla.
Naučila jsem se poslouchat a naslouchat lidem.
Zní to téměř neuvěřitelně, ale stává se ze mě člověk optimistický, v čemž hodlám pokračovat.
Vím, jak chutná láska.
Potkala jsem štěstí.
Okusila jsem pád na hubu, avšak zvedla jsem se.
Zažila jsem, jak moc bolí ztráta milovaného člověka.
Radovala jsem se tak, že mi tekly slzy.
Nedokázala jsem sníst celý langoš – nezdá se vám, že je dělají zbytečně veliké?
Pomohla jsem druhému, aniž by mi to vyneslo. Mimochodem, náramně se mi to líbilo!
Podařilo se mi pár lidí slušně odmítnout bez toho, aby se urazili.
Konflikt jsem měla snad jen se sestrou. Jednalo se navíc o prkotinu.
Objevila jsem kouzlo opravdového přátelství.
Omylem jsem našla vánoční dárek určený pro mě...
Už chápu, že je mnohem lepší být upřímný, a to zcela upřímný.
Stal se ze mě věřící člověk. Věřím v sebe a v dobro.
Moje kůže rudne kdykoli se jí zachce – je to neúspěch? Každopádně jsem čím dál tím větší stydlín.
Proklínám se za to, že se stydím za svůj úspěch.
Dokázala jsem se vyhnout závisti.
Nedovolila jsem pýše, aby mě ovládla.
Zdokonalila jsem svůj hudební projev.
Myslím, že jsem poměrně zdokonalila i svůj mluvený projev, i když často mnohem raději věci píšu.
Dovedu přijmout názor druhého, avšak bez nutného podvolení se danému názoru.
Objevila jsem magičnost v nedokonalosti.
Vím, že chybou je být bezchybný.
Jsem vděčná a vážím si osob, které jsou kolem mě. Slůvko "díky" mě nebolí.
Nejsem tak dobrá jako ostatní, jenomže ještě mě nenapadlo s nikým soupeřit, a tak mě ti lepší jenom inspirují k tomu, abych měla chuť dělat další krůčky k tomu „být tak dobrá jako oni“.
.................
A na konec to úplně nejdůležitější:
Baví mě žít a milovat!
„Láska žije v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován.“
