Přeji Vám hezký den. Tuto naprosto jednoduchou větu lidé nějak nedovedou říci. Nebo spíše zapomněli říkat. Nevím, zda je na tom něco těžkého či složitého. Pouhá čtyři slůvka dají lidem opravdu takovou práci?
Všímám si toho, že člověk se občas vyloženě vehementně vyhýbá druhému člověku v některých situacích říci jenom „dobrý den“. Prosím Vás, Vy jaksi chápete proč?
Možná jsou lidé již tak líní (to snad ještě ne!), že se jim prostě jenom nechce otevřít pusu. Nebo v tom figuruje zášť nebo něco podobného? Občas si připadám jako na planetě, kde se nemluví a už vůbec nepřeje!
Tuhle jsem v samoobsluze normálně popřála paní prodavačce hezký zbytek dne a nervózní paní za mnou se na mě podívala, jako bych právě řekla to nejsprostější slovo na světě! Potom jsem tedy měla velikou chuť oné slovo říci, aby ta paní měla alespoň nějaký důvod takhle zle na mě koukat…
Možná také, že se lidé nechtějí zbytečnostmi, které podle mě však nejsou ani trochu zbytečné, prostě zabývat a zdržovat. Pořád někam spěcháme. Ženeme se co nejrychleji vpřed. A přitom zapomínáme na drobnůstky, které však mají veliký význam! "Co je důležité, je očím neviditelné…"
Inu, lidé jsou už zkrátka takoví. Třeba, že jim vadí i zdvořilost jiných lidí a připadá jim to vlezlé či co. Mně však vůbec ne! Naopak mě vždycky velmi potěší, když se na mě druhý človíček (dokonce) usměje a popřeje mi dobrý den. Hned se cítím lépe. Vždycky. A vždy na to odpovím. A moc ráda!
heslíčko: PŘEJME SI ČASTĚJI DOBRÝ DEN A HNED NÁM BUDE NA TOM SVĚTĚ O NĚCO LÉPE!
KS
