Jak v Africe vyměnit peníze snadno a rychle...

"Bohužel madam, dolary v naší bance neměníme, pouze eura." Tak a jsem nahraná. Napadlo by vás tahat do malé západoafrické zemičky evropskou měnu? Mě ne. Moje dolarová výbava je mi k ničemu. Už dva dny přežívám bez jediného místního franku nebo čím se tady platí jen díky místním. V buši to jde ještě snadno, ve městě už zřejmě hůř.

Má zachránkyne Evelyn na snídani v kavárne...

Motorkář, který mě odvezl z buše do civilizace se za mnou plíží jako stín už dvě hodiny. Chce zaplatit a já se mu nedivím. Odvezl mě několik desítek kilometrů a potřebuje se dostat zpátky. První pokus na poště nevyšel. Zatuchlá místnost, na stropě obrovský nefungující větrák a všechny lavice obsazené podřimujícími černochy. Vzduch hustý tak, že že se mi košile přilepí na tělo během vteřiny. Po okně lezou mouchy, ale i ony vypadají poněkud netečně. Ano, dolary tady mění. Bohužel ale nejde elektrika a tak musíme počkat. Kdy půjde? Kdo ví? Za hodinu? Za dvě? Za tři dny? Až půjde, tak půjde.

Motorkář mě neustále sleduje smutnýma očima. Ještěže si nerozumíme, musela bych vyslechnout litanii o jeho chudé rodině, dětech co nemají co jíst a on nemá na cestu zpátky. Je mi to jasné, ale jsem ráda, že to nemusím poslouchat. K akci mě vyprovokuje i jeho pohled. Město je naštěstí veliké, kromě pošty jsou tady i dvě banky. První dolary nemění, druhá sice ano, ale bohužel pro dnešek zavírá. Ano, jsou teprve dvě hodiny odpoledne. Ano, skutečně zavírají a nemohou nás obsloužit. Ano, je pár minut před druhou, ale oni zavírají. Otevřou zítra. Snad.

Zoufalství v očích mého motorkáře mě donutí udělat stojku. Prohledat celý batoh, včetně kapes. Sakra, vždyť jsem byla před měsícem v Itálii, nějaké drobné někde přece být musí!! Nakonec pod hypnotickým zrakem mého průvodce vydoluji celých šedesát euro!! Sláva, máme na cestu i na živobytí! Náš královský návrat do banky číslo jedna se podobá spíš studené sprše. "Ano, jak jsme řekli, měníme pouze eura. Ovšem až od padesátieurových bankovek výše..."mačkám v dlani své tři dvacky a propadám zoufalství.

Elektrika na poště stále nejde. Snad zítra. Nebo pozítří....Evelyn, mladá přátelská studentka si fascinovaně prohlíží moje vlasy a radí návštěvu banky. "A co černý trh?" navrhuje vesele, když jí vylíčím naše potíže.

Tak jo. Podivná sestava, Evelyn v džínách a čisté košili vypadá jako Američanka. Já, v propoceném triku a kalhotech, které dávno nasákly prach cest, takže původní barvu z nich nevydoluje ani několikanásobné praní a za námi mlčenlivý stín motorkáře.

Temné stále se zužující uličky, které za chvíli vypadají jako dvory soukromých domů. Podivné pohledy lidí lidí sedících na zemi přímo na ulici. Pořád se noříme hlouběji a pořád zatáčíme, sama už bych se nikdy nevymotala ven. Konečně vcházíme do dvora-kolem dvou nabušených černochů, se kterými Evelyn prohodí pár tichých slov. Na dvoře stojí něco jako betonový kryt-bez oken, s jediným vchodem. Před ním další gorila. Chvíle dohadování, chvíle čekání....a pak jsme konečně uvnitř. Připadám si jako v hloupém hollywoodském filmu pro pamětníky. Za stolem sedí upravený černoch, před sebou štosy bankovek. "Co pro vás mohu udělat, milí mladí přátelé?" Vytahuju svých pár mizerných pomačkaných bankovek, jeho cena je jen mírně nevýhodná a tak kurs beru. Obchod je uzavřen, potřeseme si rukou a pod dohledem goril opouštíme scénu.

Motorkář září štěstím, já koneckonců taky. O Evelyn nemluvě, nikdy nemluvila s běloškou. Zvu je na pivo, což se ukáže jako báječný nápad. Rodiče mé nové kamarádky bydlí ve městě kam mám namířeno (je totiž poměrně blízko od vysněných hranic s Ghanou). Nakonec se domluvíme, že pojedeme spolu, Evelyn jen musí nahlásit svůj odjezd ve škole. Na místní koleje jsem zvědavá. A právem. Pár hliněných domků bez vody, uvnitř tma, udusaná hlína místo podlahy, otlučené modré zdi a nesnesitelelné vedro. Evelyn se mi ale pokojíčkem pyšně chlubí a tak chválím co to dá-koneckonců, u mě doma to vypadá podobně, taky mám modré zdi. Není dál co srovnávat, Evelyn by realitu stejně nikdy nepochopila.

Domlouváme si cestu několika desítek kilometrů s dalšími motorkáři. Tentokrát jsou to mladí kluci, snad nehrozí, že mě budou pronásledovat jejich smutné oči živitelů rodin. Navíc peníze mám, takže pohoda. Jásám, protože blízkost ghanské hranice ve mě vyvolává příjemné pocity. Togo je zajímavá země, ale Ghana je teď pro mě symbolem bezpečí. Nemůžu se dočkat až vyrazíme. Domluvili jsme se na večer a mně se zbytek dne nesnesitelně vleče. Kdybych věděla, že za pár hodin se budu bát jako snad nikdy předtím, že mě čeká adrenalin, proti kterému je bungee jumping selanka nedělního odpoledne v cukrárně, asi bych se tak skvěle necítila.....