Na Měsíc

Co myslíš, že by ti pomohlo?“ zeptal se mě manžel do telefonu, když jsem mu volala cestou do práce, abych mu popřála dobré ráno a přiznala se, že to moje už zase nestojí za nic. (podzim 2019)

Od probuzení jsem zpruzená a otrávená, děti mi lezou na nervy, jen co vylezly z postele (vlastně už tím, že se jim vylézt nechtělo). Několikrát jsem je během ranního vypravování za povinnostmi seřvala, ať si pohnou, nebo přijedeme pozdě, jsem nervní ze spěchu doma, řízení auta ranní špičkou přes město, a teď ze setrvačnosti jdu do práce, kde budu půl dne sedět u počítače a dělat něco, co mě nebaví a nevidím v tom žádný smysl. Jak já bych mohla někomu pomoct, když jsem sama úplně v háji?

Odpoledne budu chystat večeři, starat se o domácnost, bavit se s dětma, co bylo ve škole a školce, možná vyšetřím trochu času na procházku po venku, ale večer, jak se setmí, budu zas jak praštěná palicí po hlavě a nejradši bych šla spát zároveň s dětma. To prý dělají ty prášky, které se už několik měsíců snažím poctivě brát. Jenom ať mě potom nikdo neotravuje s plněním manželských povinností! Že to bývalo příjemné zakončení dne a projev vzájemné náklonnosti s manželem, si už vůbec nepamatuju.

Netěším se ani na víkend, který je pro mě jen čas na dohnání restů v domácnosti z pracovního týdne. I když máme volno a trávíme čas s dětmi, dráždí mě každé jejich „mamí!“ k nepříčetnosti. Často se stává, že na mě mluví obě děti i manžel najednou a já nejsem schopná přepínat z jednoho na druhého a nejradši bych se na ně utrhla: “Dejte mi všichni pokoj!“. Když jsem ještě byla schopná na téma nadměrného ruchu a řečí více lidí najednou žertovat, navrhovala jsem: „Otevřete okno, ať se ten hluk vyvětrá!“ Teď bych potřebovala nějak vyvětrat v hlavě. Jsem protivná sama sobě a znechucená celým světem. Z ničeho nemám radost, na nic se netěším. Nepomáhají prášky, procházky, které jsem si naordinovala, ani dostatek slunečního svitu za uplynulé léto. Teď se zase dřív stmívá, a já nevím, jak přečkám zimu.

„Co by mi pomohlo? Já už ani nevím. Snad vypadnout z toho všeho na měsíc pryč. Sbalit si na záda batoh a chodit sama po horách a spát venku, vařit na ohni a být jen se svýma myšlenkama. Nebo odletět fakt na Měsíc, ať jsem od starostí co nejdál“. Když jsem se vrátila zpátky na zem, napadlo mě, že by mi snad psychiatr mohl napsat na pár týdnů neschopenku, abych měla čas chodit často do lesa a udělat si pořádek v hlavě. „Anebo se prostě nechám zavřít do blázince!“, vykřikla jsem nakonec do telefonu, až jsem se lekla, že to někdo uslyší a rovnou mě tam odvezou. „Uf, to já bych teda nemohl, tam by mě nikdo nedostal, ale jestli myslíš, že by ti to prospělo…“, odpověděl manžel.

Později v čekárně u psychiatra jsem se snažila sesumírovat, jak se cítím a co mě trápí, a z té beznaděje jsem se sama nad sebou nezadržitelně rozbrečela. Takže když jsem vcházela do ordinace, slzy ze mě stříkaly na všechny strany. Doktor si mě vyslechl, i můj nesmělý návrh, jestli by mi nepomohla hospitalizace, a oznámil mi, že by to byla možnost, ale prozatím by si ji nechal v záloze a předepíše mi navíc další léky „na projasnění nálady“. „Vždyť vy ten život máte celkem pestrý a musíte se naučit žít s tím, co máte.“

Jak jako pestrý, když mám pocit, že všechno stojí za hovno? Poslouchal mě vůbec, když jsem říkala, že už nemůžu dál? A kdy se to mám učit, když na nic nemám čas a připadám si úplně vyčerpaná? Nevím, jestli se tomuhle říká vyhoření, protože já jsem nikdy doopravdy neplápolala, ale teď je ze mě jenom hromádka chladnoucího popela. Nakonec mi přece jenom to doporučení do léčebny napsal, a sice na psychosomatické oddělení, kde je pobyt na 6-10 týdnů. Takže ne měsíc, ale dva.

Tři-dva-jedna-start!