Dušičky procházejí žaludkem

Letos jsme na Dušičky na hřbitov dostali až dnes. Zato jsme si podle rčení, že láska prochází žaludkem, na své rodiče a prarodiče vzpomněli při večeři.

Letos jsme na Dušičky na hřbitov dostali až dnes. Nejdřív bylo nedušičkově slunečné počasí, kterého jsem raději využila k procházce, a pak, když přišlo hnusno a tma, tak náš hřbitov bývá už v 17 hodin zavřený.

Zato jsme si podle rčení, že láska prochází žaludkem, na své rodiče a prarodiče vzpomněli při večeři a začali jsme z paměti lovit oblíbená a pro ně typická jídla. Začalo to tím, že se syn šťoural v talíři a nedůvěřivě si prohlížel malou kostičku špeku, na kterém bylo podušené maso. Vzpomněla jsem si, že tatínek a asi i děda dělali hlávkový salát s klasickou octovo-cukrovou zálivkou a na něj nasypali vypečený špek. My jsme pak lovili zlatavé kostičky mezi zelenými hořkými a žlutými křupavými listy a hádali se, kdo má “špičku“ víc.

Kdybych si chtěla vyvolat nostalgickou náladu, uvařila bych si tatínkův černý čaj „jak bota“. Vždycky jsme mu takhle říkali a já jsem myslela, že kvůli barvě, ale když jsem se napila čaje ode dna konvice, ve které byly na litr vody čtyři lžičky sypaného ceylonského čaje (nepřecezeného), osm lžiček cukru a půlka citrónu, zkřivila se mi pusa, jak byl silný. Takovou svíravou chuť by možná měly i vyvařené vojenské kanady. Stejný čaj mi s otcovskou péčí před pár lety vařil i tatínkův nejlepší kamarád, když jsem u nich několik dní  bydlela a chodila za dcerkou do nemocnice.

Tatínek rád vařil, a když nám chutnalo, chtěl nám prozradit, jak jídlo připravoval. Já jsem to ale vědět nechtěla. Chutnal mi až ten výsledek a nepotřebovala jsem slyšet detaily, jestli z kuřecích srdíček odkrájel tepny, nebo z žaludků tvrdé nepožvýkatelné kousky. Když jsem je pak v  žlutozelené kari omáčce našla, zavřela jsem oči a spolkla to, nebo nenápadně vyplivla. Pak jsem se naučila taky vařit a tatínkova největší pochvala bylo: „Dobré, skoro jako bych to vařil já.“

Dědečkovo vaření byla kapitola sama pro sebe. Žil sám a vařit pro jednoho jej určitě nenaplňovalo. Realizoval se zato o prázdninách, kdy nás měl doma čtyři vnoučata. Na každý den nám napsal a nakreslil jídelní lístek, na kterém byl výběr asi pěti snídaní a večeří. K snídani čaj (s bezovým sirupem), kakao, mléko, bílá káva, buchta, chleba s máslem, medem, marmeládou, nebo tzv. snídaně na vidličku: párky, vajíčka, sekaná, obložený talíř sýrem, salámem, zeleninou. Každý den byla jednou z možností i česnekačka, kterou jsme ale nikdy nechtěli. Poslední den pobytu u něj ale na jídelním lístku byla ale jenom jedna položka. „Snidaně olympioniku – česnekačka“.

Pekl výborný hruškový koláč a poctivý ořechový dort ozdobený spoustou máslového krému. Jako dítěti mi moc nechutnal, ale teď bych si ho hrozně ráda dala. Sice bych po jedné průměrně velké porci asi týden už nesměla nic jiného sníst, ale to nevadí. Taky si vybavuju, jak měl strach, aby nám cestou domů od něj vlakem během hodinové cesty „nezahladlo“ a vybavil nás bohatou svačinou.

Ptala jsem se manžela, jaké jídlo jeho napadne, když si vzpomene na svého otce. Myslela jsem, že něco s cibulí a česnekem. Odpověděl: „S taťkou? Dali bysme si hromadu šťouchaných brambor (ukazoval asi půlmetrovou polokouli) a lžící bysme v ní dlabali tunel!“

Nemohla jsem si vzpomenout na žádné typicky maminčino jídlo. Nakonec jsem přišla na dvě. Když nám potřebovala ve všední den udělat rychlý oběd, který určitě spořádáme, osmažila na másle jablíčka nakrájená na plátky, zalila to rozšlehaným vajíčkem a amoletu potom namazala meruňkovou marmeládou. Taky mě a sestru naučila dělat na vánoce bramborový salát jen z brambor, cibule vařené v octě, soli, pepře a trochy majonézy. Ta tam ani být nemusí. Takhle se prý dělával na jižní Moravě a v Rakousku. A jí se vlažný. Občas se s ním i teď setkáme na dovolené v restauraci. Mně a sestře to ale způsobuje problémy při štědrovečerní večeři, protože se buď se svými manžely hádáme, co všechno patří do salátu a jak dlouho se má nechat odležet v lednici, nebo prostě musíme dělat dva druhy.