Viola, má dcera, navštěvuje v rámci své předškolní přípravy spoustu praktických kurzů. Třeba kung-fu, což se jí bude hodit například ve frontě ve školní jídelně. Nebo jógu. A ta se jí bude hodit kdykoliv jindy.
Má za sebou první lekci, což je dost na to, aby to mohla lektorovat. A tak jsem dnes večer zaúkolován, ať srovnám bebechy na posteli a mohli jsme začít. Nejdřív jsme dělali kočičku, co pije mlíčko. Záda zapraskala, ale zvládl jsem to se ctí. I žraloka. Pak jsme ve stoje dělali žirafu a strom. A pak mi začalo vrtat hlavou, k čemu je to vlastně všechno dobré.
Viola přitom seděla v tureckém sedu, ruce poskládané před sebou, nějak tak asociačně mi k tomu vyskočil název lotosový květ, ale jsem líný to gůglovat.
"Co je to jóga?" ptám se. Je to asi hloupá otázka, ale fakt o tom nic nevím. Patrně jsem v dobách, kdy se člověk dozvídá o józe, listoval kámasútrou.
"No tohle, to co jsme dělali."
"A k čemu je to dobré?"
"Aby měl člověk sílu. Na běhání, skákání, sportování a tak."
"A tak." Zopakoval jsem. Odpověď neodpověď. Jestli mi to, že se budu válet po palandě v pozici žraloka dá sílu, co jsem tím pádem čerpal celou svou školní docházku, vyvalený na lavici, v pozici supermana?
A pak přišla ta perla.
"A co meditace? Víš co to je?"
"Vím," říká Viola.
"A co? Já to nevím." Blafoval jsem tak napůl.
"Tohle co teď dělám. Takto si sedneš a soustředíš se na to, jak dýcháš."
"A to je dobré k čemu? K tomu aby se člověk neudusil?"
Ola přemýšlí. Výraz se jí změní z pobaveného na smrtelně vážný. "Když tak sedíš, tak si můžeš něco přát a ono se ti to pak splní."
A to mě zarazilo. V nedávné době mi to párkrát stouplo do cesty. Přesně tohle. Mluvili jsme o tom s přítelkyní, díval jsem se na nějaká videa o Modré auře, na Landově posledním albu jsem slyšel píseň Raido. Ale víte jak. Já jsem jen běžný smrtelník. Věčný skeptik. Ukaž mi svých dvaatřicet centimetrů a já ti uvěřím, že je máš...
"A to vám natlačili do hlavy na té józe ve školce?"
"Ne."
"A kde jsi na to přišla?"
"Tak... napadlo mě to. Řekli ať tak sedíme, soustředíme se na dýchání a mě napadlo si něco přát."
"A splnilo se ti to?"
Úsměv od ucha k uchu. "Ano, splnilo."
"A co sis přála?"
"Ať zase máme psa."
Oba jsme se podívali na gauč a byl tam. Kupodivu. Od včerejška. Originál pes, co nevidíš v obchodech. Hleděl na nás a my na něj.
Nevím jestli i ten pes pěstuje jógu a přál si nás, ale co se Violy týče, má ta metoda stoprocentní úspěšnost. A to mě nutí přemýšlet.
Co když to tak doopravdy je? Co když ve chvíli, kdy vypneme všechno ostatní a napojíme svou duši na ten prazáklad, hýbeme věcmi, na které jindy nedosáhneme? To by byla úchvatná věc.
Škoda že vždycky, když už se rozkývu a začnu vnímat svůj dech, začnou mi do hlavy skákat obrazy nezaplacených faktur, neumytého nádobí, nevypraného prádla, nejasné budoucnosti, zrealizovaných neúspěchů, sexuálních tužeb a naprosto zcestných, nepopsatelných výjevů. Škoda že vždy, když se to snažím překonat, usnu dřív, než stihnu své přání vyslovit. Jinak bych už nepochybně měl fialové vlasy, piercing v nose, nobelovku, nebo dvě, lofasa po zem, Lamborghini aventador z monolitického diamantu, byt alespoň dva plus jedna, žehličku a troje nové trencle.
