Zodpovědnost duchovního člověka.

Kamarád mi poslal knihu Květoslava Minaříka, 'Tajné zasvěcení'. Měla jsem teď dovolenou a tak jsem si přečetla její první část. Donutila mě zamyslet se nad duchovností člověka. Kdo je duchovním člověkem ?

Kamarád nejméně rozuměl hned úvodním větám.

Nejdříve si musíš pomoci sám, (osobní seberealizací, zdokonalením svých lidských vlastností) pak možná můžeš prospět světu.

Stejně jako většina lidí si myslí si také on, že pomáhat může každý z nás !

A tady je moje odpověď :

Opravdu může pomoci jen ten, kdo ví jak. Nevědomý člověk může svou pomocí dokonce škodit ! Příkladů kolem je tolik, že byste je nestačili vyjmenovat ani do konce světa.

Jen duchovní poznání je pravdivé. Jen vnitřní pravda člověka povznáší. Jen dobré lidské vlastnosti jsou tím základním aspektem duchovního člověka. V opačném případě není možné člověka duchovně povznést. Je tomu tak především proto, že je v nás svědomí. A duchovní principy jsou snáze poznávány, nebrání-li nám svědomí cítit se vnitřně dobře, tedy čistý.

Duchovní poznání s sebou vždy přináší rozšířené vědomí. Realizovaný člověk si uvědomuje sebe ve všech rovinách mnohem hlouběji, než si ostatní lidé dokáží vůbec představit. Pan Minařík tomu říkal : 'změna těžiště sebeuvědomění'. Proto kladou mystikové tak velký důraz na mravní čistotu.

Já jsem např. vyzývala své žáky, aby se seznámili s dílem Václava Beneše Třebízského, aby měli alespoň nějakou představu o citlivosti lidského svědomí čestného člověka, a tím snáze porozuměli tomu, co prožívají prostřednictvím své zatím nevědomé části svědomí, která se však velmi významně podílí na kvalitě jejich vlastního života.

Prochází-li duchovní člověk krizí, a ta vždy přichází, (žijeme ve světě duálním.) může ji prožívat také jako svoji euforii. Pan Minařík o takovém stavu vytržení říká : 'sebeuvědomění o povznášení k božím trůnům'.

I v takovém extatickém stavu (i takto může být vnitřní i vnější konflikt prožíván) nesmí být rozum zastíněn, aby nedocházelo k závadným rozhodnutím, či řešením a situacím, které by jinak nenastaly a jichž bychom později mohli litovat.

Duchovní člověk rozumí lépe životu, nejen svému. Chápe lidský život plněji. Chápe, proč lidé chybují a soucítí s nimi, snadno a z mnoha jím poznaných důvodů, odpouští.

Pan Minařík se v jednom mýlí, když zde uvádí :'Pociťovani nesmime pokladat za vyšši duševni vlohu, jak to čini idealismem trpici naboženstvi i různi lide.' Já patřím k nim. Podle mého se mýlí. A nejen on. Bez uvědomování si pociťování v každém okamžiku svého života není možné správně jednat, ani pochopit lidský úděl. Duchovní člověk naopak musí přijmout úplné prožívání, k němuž pocity přirozeně patří. Duchovní člověk zvládne snadno i velmi silné pocity. Nebojí se jich. Jsou opravdu vyjádřením vyšší duchovní vlohy člověka. Udržují člověka v přítomnosti a zastupují funkci myšlenky, která již nemusí být, či není přítomna. Pan Minařík se mýlí.

Duchovní člověk prožívá hluboké stavy jednoty. Chcete-li, cítí odpovědnost za vše, čím je člověk a svět, v němž žije.

Jen tímto poznáním se projevuje jako moudrý, 'osvícený', dnes říkáme, že je vědomým člověkem.

Jeho rozum již není rozumem, je vědomím.

Duchovní člověk nemívá běžné osobní cíle, jak jsou lidem známy. Svého nezadatelného práva na odměnu za svou práci se snadno vzdává. Jeho vnitřní stav je již harmonický a již nepotřebuje vlastnit značkové botičky.

Svým duchem překonal svět, chápe jej z tkzv. vyššího hlediska. Je svobodný a šťastný. Získanou moudrostí se vyhne všem 'sobeckou osobností' vyvolaným strastem.

Rozhodování duchovního člověka je neosobní, říkáme. Je to proto, že jeho osobní rozhodnutí se řídí ohledy celospolečenskými. Nevnímá se již jako jedinec. Prožívá stálý stav jednoty.

Sám sebe v každém poznává. Mně to umožnily moje pocity, jen jejich prostřednictvím jsem pochopila každého v sobě.

A uvědomuje si také důsledky relativity našeho duálního světa.

To mu umožňuje přijmout a vnímat dokonce i zločince jako člověka bez viny. Jeho jedinou vinu vidí totiž v tom, že mu chybí poznání, jak změnit svůj vnitřní svět.

Duchovní člověk zpočátku nemusí své stavy vnoru, chcete-li prožitek splynutí s celkem, jež přinášejí blaženost (může být i jím samým vnímána jako euforie) zvládat dobře. Sama jsem se z tohoto stavu (jeho nepochopením ) jako zcela přirozeně souvisejícím s okolnostmi duchovního prožitku dostávala jen těžko. Prožívala jsem svou 'nepochopenou' extázi jako svoji psychospirituální krizi.

Blaženost musí být ovládaná a lze se tomu postupně naučit.

Není smyslem duchovního života prožít jej v eufórii. Smyslem takového duchovního prožitku je poznat důležitost své vnitřní vyrovnanosti. Jen v takovém stavu je získávána i dosahována svoboda, moudrost a životní harmonie.

Pan Minařík uvádí dále to, co potvrzuje i moje zkušenost. Zpočátku dělá duchovní člověk z lásky ke světu také chyby. Např. se snaží pomoci trpícímu (pro sobectví či jiné chtíče) a snaží se ho vést k poznání. Brzy však pochopí, že to přináší jen další zlo všem zúčastněným. Posílí jen ego takového člověka a odměnou je další utrpení. Duchovní člověk tak prozře. Osvobodí se tím ze svého bludu a naučí se před zlem bránit, protože ve všem sám sebe poznává.

Pan Minařík hovoří o 'Strážci prahu' a o jeho možném vyústění v mystickou smrt. Tedy prožívání hlubokého očistného utrpení, jímž získá duchovní člověk další kvality, (jen pokud je ještě neměl). Já jsem tento stav prožila právě z nepochopení smyslu lásky. Naučila jsem se tedy touto bolestnou formou tomu, čemu jsem nerozuměla. Vnitřnímu prožitku pokory. Přestože vím, jak člověku a společnosti pomoci, musela jsem bolestně prožít, že změnit člověka je nemožné. Jen blázen vnucuje světu své dobro.

Dnes už vím, že duchovní člověk žije povinností neosobního dobra zodpovědného člověka. Poznal, že je zodpovědný za každého člověka, za každou bytost našeho světa a za všechno, co se ve světě děje. Bez vyjímky. Svůj život je tímto poznáním prožíván. Zásah takového člověka pak bývá velmi účinný, tedy produktivní, protože bezchybný.