Hojnost je tu pro každého.

Dokážu vám to, vážený čtenáři. Jak jsem potkala horníka na opeře? Dvanáct let pracoval na Ostravsko-Karvinském revíru se sbíječkou. Když byl mým známým pozván do opery, odmítl to slovy: Co bych tam dělal? Jsem skoro hluchý, nemám.

Setkali jsme se náhodou, jak už to bývá. Můj známý s kamarádem. Tak jsem se seznámila s Karlem.

„Jsi takový smutný a bez jiskry, Karle“, řekla jsem po chvíli.

„Tak přemýšlím“, jak ti udělat radost. Karle, co ti udělá v životě radost?“

„No, že mých pět dětí je v pořádku a žena už na mě nekřičí. Nechává mě být, asi konečně pochopila, že mám právo na svůj klid.“

„Ano, to je báječné, že je doma vše v pořádku, vždyť vidím, že jsi seriózní muž. Ale proč jsi tedy neradostný? Ty ze sebe nemáš radost? Já na tvém místě bych radostí zpívala a tančila.

Proč netančíš?“

„Jak to myslíš? Tady na ulici budu zpívat?“

„Ne, já myslím vnitřní radost, slyšet vnitřní hudbu, vnitřní zpěv, a tančit v duchu. Každý přece ví, co je radost!“

„Mno.“

„Mno, přeci není žádná odpověď. Kdy tedy cítíš radost? Radost ze sebe?“

„Přeci když si uvědomím svoji dobrou rodinu.“

To je hrdost. Nádherné. Co bych za to dala, kdybych mohla cítit podobnou hrdost já.. Ale já nevidím tvou radost. Já stále vidím, že jsi unavený. Co ti udělá radost doopravdy?“

„No, když si představím, že až se vrátím z nákupu, otevřu pivko a posadím se k televizi.“

„A vida, vidím úsměv. Podporuj ho! Stále si všímej věcí, jež ti dělají radost. Nejsou tu krásné stromy? A podívej se na tu pastelově barevnou fasádu. A vidíš ten čerstvě deštěm omytý chodník? Ty kanály fungují dokonale. Nikde ani loužička. A ta vůně čerstvého vzduchu!

„Cítím trávu.“

Vidíš a teď už se usmíváme oba, nejen uvnitř. Stále hledám, a proto vidím jen radost.

„Rád bych ji udělal ženě.“

„Ano, oba máme na rozdávání. Kup jí třeba kytičku támhle naproti. :-)“

„To nemůžu, řekla by, že jsem se zbláznil.“

„Ne, ne, já myslím, aby měla radost. Cokoliv, na tom nezáleží.“

„Chtěla by do opery!“

„A co ty na to?“

„ Co bych tam dělal? Jsem skoro hluchý. Nemám vhodný oblek. A moje ruce jsou pro takovou příležitost příliš hrubé. Necítil bych se tam dobře.“

„Tak zvyšuj svou radost. Sejdeš se s přítelem? Zahraješ si šachy? Zajdeš s kamarády do té nové haly na nohejbal?“

„Ano, něco určitě vymyslím. A já tu svou, přeci jen do té opery dnes večer zavedu! Vždyť o tom mluví už více než deset let!“

A tak jsem se toho večera setkala s horníkem Karlem ve foyer divadla ve Starých koupelnách, v Dolní oblasti Vítkovice.

Dva radostné páry si tehdy, na konci června (ve dnech NODA), přiťukli na své zdraví.