Vystoupení pana Duky k zahájení školního roku

O pocitech ! vše je jen o našich pocitech ! Dokážu Vám to snadno ! Velmi mě zklamalo vystoupení pana Duky, významného duchovního člověka, na základní škole, kterou k zahájení školního roku navštívil ! Co myslíte ? Je to duchovní bída, nebo strach, co mu nedovoluje otevřít své srdce a oslovit naše prvňáčky ?! Svoji jedinečnou říležitost promrhal. Co zůstane v srdcích těchto dětí v tak slavnostní okamžik, po jeho odchodu ?

Pocity ?

Co jsou to naše pocity !

Jsou jedním z drahocenných darů, který nám byl darován, stejně jako ostatní naše smysly.

Kdo je v sobě umlčuje, zahazuje cosi stejně drahocenného, jako jsou naše oči.

Lékaři říkají už dvacet let, že onemocníme, cítíme-li stres.

A co jiného je stres, než naše neustále potlačované pocity !

Ubíjíme je v sobě, hodinu za hodinou, den po ni. Jeden rok za druhým . . .

Naše společnost nás učí této vnitřní lži !

Někdy nechápeme, proč jsme právě zase znechuceni ! Prostě to cítíme !

Pocity nás vedou ! Pocity řídí naše životy !

Jejich prostřednictvím především, vnímáme svůj svět !

Jsou-li příkazy a doporučení rodičů v rozporu s jejich každodenním jednáním, či chováním, cítíme stres a nechápeme, proč bychom se měli chovat jinak, než oni sami.

Je marné říkat dítěti, musíš jít do školy, to je Tvoje povinnost se vzdělávat, když dítě nikdy nevidělo opravdové úkoly a školy svých rodičů.

Neumí si představit, že jejich otec kdesi daleko od domova pracuje, aby se měli dobře, když přijde domů, a lehne si, a nic více ho nezajímá !

Dítě má dojem, že stejně se chová i ve své práci !

Až do svých 15-ti let jsem si myslela o svém otci totéž ! Myslela jsem si, že stavební inženýr -statik a projektant- je doma stejný, jako v práci. Nebyl pro mě žádnou autoritou !

Dítě nemá dostatek životních zkušeností, aby vidělo svět očima dospělých.

Když pozoruje svoji matku, jak se neustále honí a rozčiluje, jak svoji každodenní práci, většinou nikdy nekončící, považuje jen za svoji povinnost, a také jako druh sebeobětování, a nemá z ní žádnou radost, a když dítě vidí, že otec jen nerad vynáší odpadky a jen nerad se spolupodílí na domácí práci, těžko pak chápe slovní projevy rodičů pro jeho poučení, jak se má chovat !

Často pak dítě dostává domácí úkoly za trest, a to ho jen dále posiluje v jeho přesvědčení, že o práci nebude dnes ani později usilovat.

Nerozumí tomu, ale bude se řídit svými pocity.

Pak přijdou úkoly, a dítě je v rozporu se svým (byť nevědomým) rozhodnutím a přichází stres.

Tak prosté to je !

Nikdy nebudeme dokonalými rodiči !

Ale naučme děti, aby si svých pocitů všímaly a aby je vyjadřovaly. Naučme své děti vážit tohoto smyslu.

Komunikujme se svými dětmi !

Vysvětleme jim, že není správné, něco se domnívat.

Umožněme jim, aby se ptaly !

Dohady dítěte, jeho domněnky, vedou k mnoha nedorozuměním v oblasti lidských vztahů.

Kolik mých nepříjemných pocitů by nikdy nevzniklo, kdyby mi otec ukázal a vysvětlil, kde a jak pracuje a na co myslí !

Pak bych si jeho slov k mé výchově vážila, získal by si totiž v mých očích opravdovou autoritu!

Rodiče, vyzývám Vás, nevíte-li se svými úkoly v této oblasti rady, naučte děti alespoň recitovat mé básničky !

Jsou určeny dětem.

I ty nejmenší je pochopí.

A ne-li, od čeho mají Vás !

Velmi mě zklamalo vystoupení pana Duky, významného duchovního člověka, na základní škole, kterou k zahájení školního roku navštívil !