Propagace nové povídky

Seznamte se s mou sestrou." Je moje nová povídka.(Vydáno na počest 10. výročí Facebooku.)</br> K dnešnímu dni, tedy 4.2. 2014 jej užívá 4,2 mil. Čechů a 1,1 miliardy lidí na celém světě.</br> Většina občanů uvádí, že jej používá pouze jako zdroj informací. </br>  A někdo také řekl, že získal takovou zkušenost, že někteří z nás jej mají místo mozku !</br> </br> Povídka byla publikována na tomto serveru :http://www.bezvydavatele.cz/ Můžete pak napsat svoji recenzi. Jak se Vám líbila?

Povídka
Seznamte se s mou sestrou.


Už mám jen ji. Oba rodiče mi zemřeli. Nedávno můj 83 - letý otec. Maminku jsem ztratila
s velkou lítostí před pěti lety.
Po dobu posledních dvaceti let jsem svoji sestru opatrně a udiveně pozorovala, jak
nezvládá svůj svět a lidi v něm.
Když jsme byli mladé, nevyhovovala mi na ní jen jediná věc. Byla velmi netolerantní.
Netolerantní tak, že se to až příčilo zdravému rozumu. V jejím pokoji jste si nemohl dojíst
ani rohlík, když vás k sobě zavolala. Vyhodila vás totiž okamžitě a s vřískotem.
Vadilo jí, že se smějete. Jako by můj smích nebo dobrá nálada měly být útokem na její
osobnost. Hned si vymyslela situaci, kterou se snažila vás ve svých očích ponížit. S pravdou
neměla nic společného. Neustále si stěžovala rodičům na mé chování. Naučila jsem se jí
navzdory jejím ostatním, jistě kladným stránkám, vyhýbat. A když jsem byla okolnostmi
donucena ke společné akci, naučila jsem se neprojevovat, nereagovat. Ještě dodnes
s plnou vážností říká, že jsem se nečesala a že jsem chodila oblečená jako strašák do zelí.
Například cestou ze zoologické zahrady ztropila hysterickou scénu z problému, jakým
způsobem to vlastně chodím. A že jestli svou chůzi nezměním, už se mnou neudělá ani
krok. Nečekala dlouho, asi jen tak půl minuty a pak se rozeběhla přede mne. Asi po 200
metrech se zastavila a počkala na mě. Hned na to mi vyčítala, že jdu příliš pomalu. Nedivte
se, nějak jsem pro tuto chvíli ztratila elán. Tenkrát jsem si myslela, že mě určitě nemá ráda, a proto mi musí neustále dávat najevo
svou nelibost. A mně se to jen jeví jako její netolerantnost k lidem. Nebylo v mých silách
tuto situaci změnit. Dnes si myslím, že by to mohlo být zaviněno jejím pocitem, že ji
společnost nepřijímá takovou, jaká je.
Pak se jí po desetiletém manželství narodil vymodlený syn. Asi „indigové“ dítě. Od deseti
let kouřil a byl schopný i přinést do hodiny tři cigarety marihuany, když ho o to jeho
babička požádala, se slovy: „Lubošku, nějak mě dnes rozbolela hlava“, aby si potvrdila, co
postupně vyvodila z jeho chování. Jeho matka, ani jeho učitelka pro něj žádnou autoritu
nepředstavovaly. S otcem se stýkal minimálně, protože ten od rodiny odešel, když mu byly
dva roky. Svého dědečka, mého otce, nebral na vědomí vůbec. Měl rád jen svoji babičku,
všechno jí odkýval, ale pak si udělal stejně všechno podle svého.
Do školy téměř nechodil, nikdy totiž dobrovolně. Byl – li tam za ruku dovlečen, stávalo se,
že utekl. Když pak byl starší, předstíral, že půjde do školy a než odešla matka do práce,
schoval se za nějaký keř, aby se později vrátil do postele. Žil prakticky jen v noci, přes den
spával. Domácí úkoly dělala po nocích jeho matka, když si náhodou vzpomněl, že nějaké
má. Jeho školní sešity bývaly i několik měsíců prázdné, než mu je matka na naléhání školy
po nocích opsala. Odmaturoval ve svých 24 letech, do prvního zaměstnání nastoupil ve 26
letech.
Říkala jsem si, že takového člověka by nedokázal tolerovat nikdo na světě. A připadalo mi,
že je to boží trest za to, jak byla netolerantní ke mně. Pocit zadostiučinění, jak by se mohlo
zdát, jsem však necítila. Jen lítost. Vím, že když měl můj otec pocitové problémy, říkával, že
Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Chlapci byli asi 4 roky, když jsem je potkala, v blízkosti jejich domu. Lízal zmrzlinu a tričko si
ušpinil. Viděla jsem hysterický výbuch, který už jsem tak dobře znala, doprovázený těmi
nejhrubšími nadávkami; nerada bych je reprodukovala, dodnes je však slyším. Současně to
tričko z chlapce strhávala. Bolelo mě srdce a bylo po návštěvě, odcházela jsem a v duchu si
říkala, kam to asi povede.
Zřídka jsem chodila navštěvovat rodiče, protože u nich Milada v té době žila. Stávalo se, že
mě bolelo srdce, protože se mi nelíbilo, jak se k němu obě dámy necitlivě chovají.
Několikrát jsem hlasitě protestovala. Nerozuměly mi. A někdy se tomu, co jsem říkala, i
hlasitě smály. Nechávaly chlapce poslouchat důvěrné řeči dospělých a s radostí mluvily o
povaze jeho otce právě před ním, protože si neuvědomovaly, že dítě nehodnotí situaci
rozumem dospělého člověka a vyvodí si pro sebe a své budoucí chování nesprávné závěry.
A zůstanou mu pak hluboko v mysli bubáci. Tak si časně prožije svoje peklo, jemuž
nerozumí. Je na něm vlastně pácháno násilí, se kterým se musí nějak vyrovnat. A později, ať
už se stane cokoliv, děje se jen vůle boží.
Nevzpomínám si, že bych ho až do jeho 25 let viděla bez kšiltovky. Do svých 19 let nosil
džíny, jejichž rozkrok sahal nejméně do poloviny stehen. Asi před dvěma lety se mě zeptal,
proč ho oslovují jen bezdomovci a spodina. „No, protože se jim svým vzhledem podobáš“,
řekla jsem. To vysvětlení přijal a své oblečení krátce na to změnil.
Očekáváte, že má také problémy s alkoholem a nemýlíte se. Od dětství se po nocích toulal
a v jakém stavu se vracel, nemusím jistě popisovat. Když si Milada stěžovala, nechápala
jsem, odkud bere její syn na takový život peníze. Dnes už to vím, získával je na své matce
násilím. Buď je ukradl, anebo když nebylo odkud brát, protože si začala své peníze . . .