Jeden den megalomanem.

Jdou-li občané Jižního Města do stanice metra Háje, setkají se tam s megalomanem.  

Megaloman vězí na jednom ze tří sloupů ve formě barevné fotografie, přímo proti bývalému sousoší komunistických kosmonautů.

Tento Gargantuel hlásá jménem hnutí ANO, něco v tom smyslu, že nesouhlasí s megalomanstvím ostatních, kteří řídí tuto část Prahy. A také se tu dozvíme, že bude po volbách navržen jako předseda jejich hnutí. Poněkud k pousmání, že ?

Jeho tvář je asi 10 x větší než tvář člověka, to jen pro Vaši představu. Obr, trpící megalomanstvím, které nepopřává ostatním. Zdá se, jako by jen on jediný měl na to právo.

A té tváře se až leknete. Takového obra jste ještě neviděli !

Nemluvila bych o tom, protože to pravděpodobně není nic mimořádného v našich světech. Ale . . .

Sedím na lavičce před samoobsluhou a čekám na přítelkyni, když se ke mně žene muž s květinami a za ním jsou ještě další dvě osoby.

Podává mi s širokým úsměvem žlutý květ a říká : ' Vemte si pro radost od ODS ! '

Květinu jsem odmítla se slovy, ne děkuji Vám, od strany, jež nevadí megalomanství budoucího předsedy, nechci dárek. Nebyl by totiž spojen s mojí radostí !

V tom okamžiku jsem si neuvědomila, že tím megalomanem byl zástupce jiného politického uskupení !

Je to tím, co si o nich všech myslím. Jsou na jedno brdo a už dávno od nich žádnou změnu neočekávám.

Je to chyba, ale není to chyba. Ve vědomí tato má dlouholetá zkušenost splynula a tak, třeaže jsem se zpočátku na sebe zlobila, pochopila jsem, že se nemám zač omlouvat.

Dárce květiny se svými lidmi odklusal a mými slovy se zdánlivě dál nezabýval. Rozhodně neprotestoval. Jako by mu to bylo jedno. Třebaže ještě teď vidím, že jeho tvář stále ještě spočívala pohledem na mé. Vypadal chvíli, jako by utíkal pozpátku.