Ahmed už měsíce nemohl spát. Vášeň ho spalovala a celé dny přemýšlel, jak krásnou Samíru získat. Občas ukradl pohled jejích tajemných černých očí, které ona vzápětí cudně sklopila. Kdykoliv ji měl možnost pozorovat, potají se snažil odhadnout nádherné křivky její štíhlé postavy pod dlouhým hávem. Představoval si její nahou kůži, vlnící se těsně pod tenkou, ale neprůhlednou látkou a šílel při pomyšlení, že tu tenkou vrstvu odhrne a zaboří do ní prsty.
Jenomže Ahmed byl ženatý. Se Samířinou sestrou Saídou.
Našel chlapa za peníze ochotného k čemukoliv.
- A jak ji poznám? Vždyť jsou s těmi černými hadry všechny stejné!
- Jen čekej a pozoruj vrata. Bude mít světle hnědý pletený koš. Ráno chodí vždy na nákup. Pak mi zavolej.
***
Telefon zazvonil.
Ahmed nasedl do auta a uháněl směrem domů. Před obchodem s potravinami koutkem oka zahlédl hlouček lidí a policajty, stojící kolem nehybné postavy v černém hávu. Ležela na silnici a louži její krve vpíjel prach. Pár kroků od ní ležel převrácený hnědý koš.
- Najel do ní plnou rychlostí!
- Co to bylo za zvíře!
- Chudák holka, tak mladá!
Ahmed s klidem zaparkoval a otevřel dveře do domu. Sundal si boty a vešel do kuchyně.
U sporáku stála jeho domněle mrtvá žena.
- Ahoj Ahmede...
Jenom na ni zíral a nezmohl se na slovo.
- Děje se něco? Tváříš se jako kdybys viděl ducha. Nepotkal jsi Samíru? Pozvala jsem ji na oběd, ale došlo mi máslo, tak jsem ji poslala do krámu.
"Vždyť jsou s těmi černými hadry všechny stejné," zazvonila Ahmedovi v hlavě věta, současně se zvonkem vchodových dveří.
(Třetí ze tří povídek napsaných do soutěže "kraťasy")
