V mém vyprávění jsem skončila u toho, jak můj budoucí zaměstnanec přišel o práci.
Čekaly nás tedy krušné týdny a měsíce života z jednoho platu. Neměl ani korunu. Seděl doma, uklízel a vařil. A vařit, to bylo to, co uměl nejlépe. Učil se od svých sedmi let. Rodiče pracovali ve zdravotnictví a on se musel naučit postarat o sebe a své dva mladší brášky. Já jsem pracovala a ještě pořád pracuju v "akváriu". Je to velká skleněná krychle bez oken. Myslím tím okna, jenž jde otevřít. Byla postavena a zpřístupněna tuším v roce 2006, takže tam dýcháme přibližně šest… sedm… osm let starý vzduch.
Jediné okno, které šlo otevřít, bylo v zadní zasedačce. Kliky z něj byly odmontovány po "bezpečnostním hlášení” jednoho z kolegů, že přes otevřené okno muže vletět včela a někoho píchnout. Se vší úctou k alergikům na hmyzí bodnutí, ale zatím jsem nikoho z vás neviděla chodit venku ve skafandru a odmontovávat kliky u oken.
Je to teda jeden velký, klaustrofobní open space. Dokonce i toalety jsou téměř open space. Měli udělat nižší ty zástěny, ještě by ušetřili na materiálu.
Jsme nejhlučnější oddělení celé firmy, protože je u nás vysoké procento Italů a pracujeme pro Itálii a své stresy také filtrujeme po italsku.
Jsem logistik. Sedím v Praze, plánuju rozvozy nigerijské ropy po Itálii pro americkou firmu přes systémy spravované v Malajsii. To je asi ta globalizace v praxi. Jo, zapomněla jsem říci - za český plat. Mojí prací je denně se hádat s lidma, aby přijali (a zaplatili) zboží, které si sami objednali. To je jako když přijde zákazník do restaurace a objedná si pizzu. Třeba se šunkou a houbama. Už je téměř v peci, když na vás zakřičí, že místo šunky chce salám. A když mu ji ještě horkou přinesete na stůl, najednou řekne, že už nemá hlad. Nebo se mu nevejde do žaludku. Nebo vyběhne z pizzerie s šíleným výrazem a výmluvou, že mu náhle umřela babička (už po patnácté). Nebo prostě zahlásí, že nemá peníze.
Hotovou pizzu už do kuchyně zpátky odnést nelze. Musíte toho člověka přesvědčit, aby si aspoň její část přece vzal, nebo se poptat lidí sedících v té restauraci, zda by si ji nevzali a samozřejmě nezaplatili.
Představte si dělat číšníka v takové restauraci. No a já se s takovýma lidma hádám téměř denně.
Dnes je výjimečně klid. Mám službu do osmi, všichni už jsou pryč, tak aspoň můžu pro vás dál vypravovat náš příběh. Udělám si čínskou polívku do hrníčku (mají je v Kauflandu za 3,30 a vážně, celkem se dají jíst). Na víc mi nezbývá. V neděli se mi pokazilo okno na autě. Z útrob dveří se ozve podivné praskání a chrchlání a sklo zůstává sežrané v plechových útrobách dvěří a ne a ne vytáhnout. Jobovka dne. Obcházejí mne mdloby a raději se nesnažím přemýšlet, kolik to bude stát. V pondělí ho nechávám v servisu a oddechnu si, když mi přijde SMS se sumou 1708 korun. Volám a ptám se, zda ho tam můžu nechat do úterý do rána a pan na to žoviálně:
- No jasně! Jo a víte o tom, že máte propadlou technickou?
Obcházejí mne mdloby a raději se nesnažím přemýšlet, kolik to bude stát. Ve středu vezu už opravené auto na STK. - Velký technický průkaz... ten má úvěrová společnost.... sídlící v Brně. Obcházejí mne mdloby.
Tak jsem bez auta. Aspoň se projdu, venku už je tak příjemně zima. Ještě štěstí, že bydlím tak blízko.
Teď jsem chtěla pokračovat větou ´Takže, po pár měsících začala být naše finanční situace neúnosná.´Když si na to nyní vzpomenu, tak to ve srovnání s naší současnou situací bylo biblických sedm tučných let!
Doma začalo teda být dusno a oba jsme přemýšleli, jak vydělat nějaké peníze navíc. Šetřili jsme alespoň na tom, že jsem si navařené jídlo nosila sebou do práce, místo toho, abych utrácela za předražené a jednotvárné jídlo z místního nákupního centra.
V okolí našich kanceláří bohužel není moc na výběr. Kolegové se vždy hodinu hádají, kam zajdou. Jednou jsem je tak pobaveně poslouchala nad svou miskou exoticky vonícího jídla a najednou se mi v hlavě rozsvítilo.
Promluvila jsem s kolegou z Venezuely.
- Hele, vidím, jak se vždy hodinu hádáte, kam na jídlo, tak co kdyby sem někdo vozil jídlo třeba z nějaké dobré, i když vzdálenější restaurace? Třeba turecké, indické…
- No, to není špatný nápad, ale to tu už bylo, lidi jim volali a pak to nějaký jejich zaměstnanec přivezl. Ale vždy to vydrželi tak dva měsíce, pak je to přestalo bavit.
- A nechtěli byste to zkusit zas? Mám kamaráda, který je bez práce. Může vám denně přivézt jídlo. Navýšíme cenu třeba o deset - dvacet korun, ať má aspoň něco do kapsy.
- Dobře, zkusit to můžeme, proč ne.
Za pár hodin jsem udělala webstránku. Využila jsem jednu volně přístupnou webovou aplikaci. Lidé si měli naklikat, co chtěli z denní nabídky několika jídel a on to měl přivézt. Ten kolega to rozeslal všem známým. Už za pár minut se nám objevily první objednávky. Jásali jsme.
Jídlo bylo z jedné turecké restaurace v centru. Vozil to metrem a pěšky, ve velkých taškách z Kauflandu, takových těch červeně-bílých. První den bylo deset objednávek, druhý den devět, třetí den sedm, pak už pouze tři, čtyři. Po asi dvou týdnech si už neobjednal nikdo, nebo třeba jeden člověk. Přemýšleli jsme, kde se stala chyba. Pak jsem si vybavila svého kolegu, jak nesl krabičku s vyzvednutým jídlem do kanceláře. Je to asi dvoumetrovej Belgičan. Nesl si miniaturní bílou věc, a v jeho velké ruce vypadala ještě menší.
Malé porce. A ten Turek nám nedal žádnou slevu. Bylo to prostě pro ty lidi moc malé a moc drahé. Byl leden 2013, treskutá zima a on musel lítat s téměř prázdnou taškou v metru. A to se na začátku bál, že bude tolik objednávek, že to neunese. Nakonec si nevydělal ani stovku denně. Ani ne po třech týdnech jsme to vzdali.
Stáli jsme mlčky před tím nákupním centrem a kouřili poslední cigára. Přemýšleli jsme, že čeho budeme žít ještě dva týdny.
- Ta jídla nejsou nic komplikovaného, - řekl.
- Co tím myslíš?
- Že bych to zvládnul uvařit i já.
- Jo, jasně, proč ne, - řekla jsem bezmyšlenkovitě.
- Budu je vařit sám a můžu je prodávat levněji.
- Aha, v podstatě jo..... no počkej, ale to je nelegální.
- A co mám podle tebe dělat?
Na to už jsem neměla odpověď.
Zašla jsem za naším jihoamerickým kamarádem.
- Hele, co kdybychom vařili přímo my? Teda on. Může to pak i prodávat levněji. Co ty na to?
- Jako kde? Doma? A on umí tak dobře vařit?
- Hele, zítra ti něco přinese na ochutnání. Jen tak, nezávazně.
- Tak dobře, proč ne.
Měli jsme doma trochu rýže a kuřete a pár těch divnejch červenejch bobulí. Uvařil z toho jedno to jejich národní jídlo a přinesl to kolegovi ochutnat.
Byl nadšenej. Zašel dolů do bankomatu a půjčil nám dva tisíce korun.
Koupili jsme si dva hrnce.
(pokračování příště)
Část I. - Část II. - Část III. - Část IV. - Část V. - Část VI. - Část VII. - Část VIII.
