Pššššssst..

Všimli jste si, že lidí, se kterými se dá v klidu mlčet, je strašně málo? Tak schválně - kdy jste naposledy jen tak s někým mlčeli? A nemyslím tím takové to ticho, kdy už si nemáte co říct nebo mlčení, které se zvrhne v pocit trapnosti. Myslím mlčení bez pocitu, že by někdo měl něco říct. Sdílené ticho.

Dokázat spolu mlčet je úžasná věc. Mám ráda  tu intimitu ticha. Jsem přesvědčená, že podle schopnosti spolu sdílet ticho se pozná hloubka vztahu dvou lidí. Ono totiž s  někým mlčet není žádná sranda. Nedá se to s každým. Sdílené ticho je vůbec podceňovaná záležitost.
Mám kamarádku, se kterou jsme spolu bydlely v Řecku, v domečku o jedné místnosti, postele u sebe. Občas jsme odpoledne  každá ležela na své posteli a četly jsme si. V těch chvílích jsem měla pocit, že k ní mám moc blízko. Bylo to intimnější než probírat ty nejpikantnější detaily našich vztahů.
Teď se ticho tak nějak nenosí, všude se na nás valí nějaké zvuky, hudba, hluk. Ticho je spojené s pocitem trapnosti nebo studu nebo dusna jako když jsme něco jako děti  provedly ve škole a  ředitel z nás tahal, kdo to byl. Učitelky bouchající ukazovátkem do stolu a řvoucí: Ticho! nám s naším vztahem k tichu také nepomohly. Ticho se, v duchu hesla: Je ticho, něco je špatně., považuje za nenormální, nepřirozené.
Vypadá to, jako bychom se ticha báli, a přitom absolutní ticho vlastně ani neexistuje. Pořád někde něco hučí - lednička, elektřina.... Jenže my se nebojíme ticha, bojíme se, že nám odhalí prázdnotu mezi námi a naším mužem, matkou, sestrou... A tak máme puštěnou televizi i při štědrovečerní večeři. Jen aby nebylo ticho...
Dokázat spolu mlčet není žádná sranda. Někdy je to stejně težké jako spolu mluvit. Pamatuju si, jak jsme s babičkou hrávaly žolíky. Hodiny jsme u toho nepromluvily ani slovo, ale ten pocit blízkosti si pamatuju ještě teď. Bylo to intimní ticho, tam v kuchyni, u stolu, kdy jsme přikusovaly chleba se škvarkama a mastnýma rukama jsme mastily karty.
Jasně, jsou i situace, kdy je ticho jako zeď...jako když jsem přišla v šestnácti domů místo o půlnoci ve čtyři ráno a tři dny se mnou pak doma nepromluvila ani klika u dvěří...v takových situacích je pak dobré ticho prolomit. Ale to je zase na jiný blog, takže pšššssst...