GPS vs PMS

GPS neboli globální polohový systém neboli jednoduše navigace nám jako třeba vynález mikrovlnky má ulehčovat život. Jenže - nad mikrovlnkou se partnerská hádka strhne málokdy, GPS v tomto směru nezklame nikdy. (Může být způsobeno i tím, že když už muži vaří, nebývá to v mikrovlné troubě.)

V autě jsme byli čtyři – pro zjednodušení řekněme máma, táta, můj bratr a já. Chyběl už jenom pes, kterého bychom si ale museli půjčit (nebo vymyslet).
„Za čtyřista metrů odbočte vpravo. Odbočte vpravo….“ Auto však tvrdošíjně drželo směr a nesjelo z dálnice. Na zadním sedadle to zašumělo, ze sedadla spolujezdce se ozvalo: „Teď si měl zahnout….“

A na průser bylo zaděláno, neb zpochybňovat rozhodnutí řidiče je největší prohřešek, kterého se spolujezdec může dopustit. Jedinou logickou odpovědí byl protiútok.
„Cos tam nastavila? Muselas to špatně nastavit, ještě máme jet po dálnici..“ trval na svém řidič.
„Ale navigace říká, že…“ brání se máma.
„Muselas to špatně nastavit…“  byl táta neoblomný.
„Nastavila jsem to dobře, tys měl zahnout.“ tohle už byl frontální útok.
„Přepočítávám…“ dávala navigace za pravdu mámě. „Za 7,1 kilometrů odbočte vpravo. Odbočte vpravo..“ nabízela se GPSka.

Táta vytáhl z palubní přihrádky mapu a požádal mámu na pro ni dost nepatřičném místě navigátora, aby zjistila, proč nás navigace tahá z dálnice. Mámin smysl pro orientaci se pohybuje na pomezí instinktu a ženské logiky, tudíž v parametrech pro navigátora naprosto nevhodných.
„Jsem ti  říkala, že já se v mapách vůbec nevyznám! Měl ses na to podivat, než jsme vyjeli…“ odmítala na sebe vzít navigátorskou roli.
„Proboha, přece nemůžu dělat všechno – já řídím!“

V tu chvíli přilil můj bratr olej do ohně, když vytáhl svou navigaci, kterou si vzal ze svého auta, kterým dojel na místo našeho srazu, a prohlásil:
„Já teda nevím, ale moje navigace říká, že bychom měli sjet až za 12,8 kilometrů…“ V novém konkurenčním světle by ale táta nikdy nepřipustil, že jeho navigace nemá pravdu, a tentokrát poslechl a z dálnice sjel za 7,1km.
„Přepočítávám…“ oznámila pro změnu bráchova navigace.

Ve snaze mámě pomoci jí beru mapu z rukou…no, mapu…mapu velikosti Rozumu do kapsy, žel ne tak obsažnou (projeli jsme čtyři vesnice a jediná z nich na mapě nebyla). Tento fakt mě vedl k poznámce, že k Vánocům dostanou Velký autoatlas České republiky, což bylo odmítnuto s tím, že takový samozřejmě mají, ale co by ho brali s sebou, že… No, zkrátím to – v atmosféře husté, že by se dala krájet a po dvaceti kilometrech vyhlídkové jízdy po vesnicích v okolí Mohelnice jsme se vrátili zpět na dálnici a nakonec jsme zdárně dojeli.

Kamarádka mi pak vyprávěla svou historku s GPSkou – půjčila si ji od svého přítele – záchranáře a vydala se do končin pro ni neznámých. Cesta se změnila v noční můru, navigace ji tvrdošíjně tahala tu přes dvě plné čáry, tam do zákazu vjezdu, no, jak to sama podala, kurvovala celou cestu, a když pak přijela domů, a uhodila na svého přítele, ten se jí lakonicky zeptal: „A zrušila sis nastavení pro sanitky?“