Dokonalost sama aneb dejte mi svátek

Taky vám doma tvrdili, že jste přirozený typ a make-up nepotřebujete? Vzpomněla jsem si na to, když jsem stála v metru naproti dvěřím a vedle mě se postavila holka, které tohle doma zjevně neříkali.

Byla krásná. Vlasy, make-up, nehty. Dokonalost sama. Parfém cítím ještě teď. A pak jsem tam stála já – v teniskách a vlasy stáhnuté do tvaru, kterému by se vzdáleně dalo říkat drdol. Moje tvář byla ten den nejblíž make-upu ráno, když jsem se natřela kokosovým tělovým mlékem. V kolik musí ráno vstávat, aby vypadala takhle? A na kecy o tom, že možná se tak narodila, vám fakt neskočím.

Na střední jsme měli taky jednu takovou s bezchybnou vizáží ve třídě. Každý den vypadala perfektně - natočené vlasy, takže jí blonďaté kudrliny padaly přes ramena, oči pečlivě obtáhnuté černou linkou a řasy jak mrkací panenka. Jeli jsme na výlet a já se těšila, že konečně uvidím, jak vypadá nenačančaná. V sedm ráno jsem jí potkala ve společné umývárně – nalíčenou! Jediný kazem její dokonalosti byl její slovník, který ostře kontrastoval s výrazem andělské nevinnosti.

Což o to - v létě to ještě jde,  slunce dá mé kůži zdravý bronzový nádech, ale v zimě z nedostatku sluníčka vypadám jako bych trpěla nějakou vážnou chorobou neb jsem přesně to, čemu by Vinetou řekl: Bledá tváři..  (ach kde jsou doby, kdy básníci opěvovali krásu pleti barvy porcelánu!). Vizážistka mi sice jednou tvrdila, že moje pleť má olivový nádech, ale na tom nevidím nic pozitivního. Jakkoliv mám olivy ráda, to prostě není zdravá barva.

Jasně, dvacet minut kreativního malování před zrcadlem to spraví a většinou si ani nezapomenu vytrhnout chlup, co mi každý  měsíc roste na bradě, ale představa, že ze sebe každé ráno budu dělat v koupelně dokonalou, je mi vzdálená asi tak jako, že budu vstávat v pět, abych si šla zaběhat, takže  přes týden nedostatek make-upu na mé tváři zachraňuje tak akorát jiskra v oku.

I tak ale čas od času propadnu pocitu, že s tímhle holým (rozuměj přirozeným - nevytuněným) obličejem nemůžu na ulici a nastavím budíka v mobilu o dvacet minut dřív než normálně. Stalo se tak opět včera. Chvilku jsem se v posteli převalovala, pak jsem znovu rozsvítila a sáhla jsem po knížce. A pak hned po mobilu. Nastavila jsem zvonění zpátky na mých obvyklých 7:41.  Dejte mi svátek. Já se radši vyspím.