Jako v Praze se to machruje a chodí na alternativní filmy, do alternativních klubů, srkat alternativní kávu a venčit psa, které kadí alternativní lejna. Na malém městě už je to ovšem větší kumšt!
Zatímco se moji čeští kamarádi chlubí na facebooku, jaký super film zase viděli, diskutují nad tvorbou nějakého dalšího pološíleného režiséra nebo malíře, tak já sedím na zadku v malém švýcarském městě a cpu se čokoládou. Bohužel už dlouho nežiju na českém malém městě, takže nemám srovnání. Možná, že je kulturní nejen Praha, ale prostě celá Česká republika, včetně městysů, vesniček a děr na silnicích do Kolína. Každopádně tiše závidím, protože já to mám o dost těžší intelektuálně se vyžít, a to mám i brýle s kostěnými obroučkami!
Od bohatého Švýcarska jsem čekala daleko více kultury a umění. Nějak mi asi nedošlo, že jsou Švýcaři celkem dlouho neutrální, takže si těžko mohli něco dotáhnout domů z válečných výprav. Taky neměli kolonie, proto asi nestojí na každém náměstí obelisk nebo ukradená pyramida…Česká republika ovšem taky kolonie neměla, pokud nepočítám Slovensko, a stejně se tam konají zajímavé výstavy a v kinech narazíte i na filmy pro náročné diváky, nebo aspoň na filmy pro nenáročné diváky v původním znění s titulky. Tady jsou prostě jenom Alpy a dabing.
Čeští kamarádi se právě ohánějí Nymfomankou – myslím filmovou – sahám teda po programu kin v našem městě. A to pozor, kina máme čtyři! Dohromady hrají tři turecké komedie, jednu srbskou tragédii, německé drama a dva animované filmy. Abych nekecala, máme tady taky jedno artové kino, kde zrovna běží dokument o kravách. To je materiál, co? Nějak to nechápu, protože moji švýcarští kamarádi nebo kolegové mi nepřipadají omezení… ale je fakt, že si raději povídají o penzijním pojištění než o dějové lince Davida Lynche.
Pokud je mi kino nabídka malá, máme ještě v Městském muzeu výstavu o ukulele nebo přednášku Občanského sdružení pro ochranu dřevěného mostu o ničivém požáru v 15. století a jeho dopadech – teď to přijde! – na náš dřevěný most! Musím uznat, že ukulele byla celkem velká senzace, ale druhým rokem už to moc netáhne. V létě má však přijít výstava o kravských zvonech, oživlé plakáty už lemují celou cestu na nádraží.
Kino nečekaně vítězí a manžela nemusím dlouho přemlouvat (viz dále). Hodíme se do svátečního a jde se. Návštěvu kina máme oba rádi, je to sláva, je to poznání, je to duševní blaženost. Já se těším na nachos se sýrovou omáčkou a můj muž na lokální reklamy před filmem. Je fakt, že samy ty reklamy jsou vlastně takové místní alternativní filmečky. Herecké výkony na místní autopůjčovnu jsou sice více než naturalistické, ale zase to má šťastný konec. Ovšem naše stálice je reklama na zdejší fitko. Manžel při známé znělce radostí poskakuje v sedačce, až mi rozsype všechnu tu mexickou dobrotu. Hlavní hrdinkou je blonďatá cvičenka, která zvedá sto kilové činky (myslím, že ve volném čase zvedá ovce). Její porost v podpaží mezi námi vždy vyvolá živou polemiku o tom, zda je to pravá blondýna.
Bohužel místní upoutávky jsou u konce a začíná film. Naštěstí je v polovině přestávka – takový hezký zvyk ve všech švýcarských kinech. Doplní se pochutiny, prodiskutuje se, zda se turecký filmový hrdina konečně osmělí a přizná, že randí s Němkou a pokračuje se – směr šťastný konec za zvuku orientální hudby… Musím říct, že po cestě domů se cítím zcela kulturně vyžilá – budu muset zvolnit a věnovat se i něčemu méně intelektuálně náročnému. Manžel mi navrhuje začít se vzpíráním!
