Tak jsem se dočetla, že do Čech se má vrátit porodné i na druhé dítě. Nadskočila jsem u počítače a zajásala. Hned jak porodné slavnostně projde státními branami, tak balíme kufry a stěhujeme se zpět do rodné vlasti!
Protože co může více motivovat ekonomicky aktivní občany, kteří své děti chtějí slušně vychovávat, poslat je třeba na nějakou školu a vytvořit z nich v budoucnu další daňové poplatníky? Nic jiného než porodné samozřejmě! O porodném na první dítě jsem tušila, ale odměna i za druhé dítě? To je sen!
Moje povyskočení u počítače si vysvětluji tak, že vidina porodného už na mne začala působit – je to jako magie! Jsem teď celá nedočkavá, abych mohla s kadencí samopalu vypálit na svět dvě děti a zachránit tak budoucnost našeho národa! Představuju si to tak, že pokaždé to porodné položíme na zem a budeme kolem něj s manželem poskakovat. Manželovi pořídíme za tímto účelem taky bubínek, do kterého bude rytmicky bušit. Já bušit nebudu, protože budu mít děcko resp. dvě děcka v náručí, budu tedy jen vydávat animální zvuky. Tento tanec pak dovrší naši transcendentální přeměnu – budeme konečně rodina, budeme základ státu!
Střih. Návrat do reality.
Skutečně to nejde jinak?? Vážně není možná motivace v oblasti daní? A nebavím se tady o nějakých skromných položkách a slevách nebo daňových zvýhodněních, jak je známe dnes. Bavím se o skutečné motivaci třeba po dobu prvních dvou nebo tří let dítěte, kdy rodina zpravidla přijde o část svého příjmu. Což by ovšem neznamenalo, že v dalších letech by výchova dětí nebyla v daňovém přiznání zohledněna. Naopak. Podpora by ovšem nepřicházela v podobě všech možných dávek, spočívala by totiž v tom, že by se rodičům z jejich platu nechávalo více prostředků. Dávky a podpory by tak skutečně zůstaly pouze jako krajní řešení pro rodiny, kde oba rodiče práci ztratili, nebo se v rodině objeví jiné životní překážky jako je nemoc, úraz, postižení…
Není lepší nechat lidem jejich peníze, aby se mohli rozhodnout, jestli je ušetří nebo utratí za pastelky? Z nějakých mně neznámých důvodů to asi lepší není. Pořád tak zůstaneme u systému, kdy pracující a vydělávající občan odevzdá své daňové a jiné desátky do společného kotle. Moudrý státní aparát pak tyto peníze v kotli pěkně zamíchá, část se jich vypaří, další trocha se spotřebuje na celý ten kuchyňský personál… No no, neprskejte, někdo musí přeci míchat, servírovat a uklízet tu naši společnou kantýnu! Až je ta dobrota uvařená, tak si občan vezme pěkně ešus a počká si na svou porci. Stát je totiž moudrý a ví, kolik toho kdo potřebuje nebo si zaslouží…
Tak dobrou chuť…já jdu shánět bubínek!
