Senioři jsou někdy podivíni. Ale jsou naši...

Ano jsou naši. Jsou našimi rodiči, dědečky či babičkami. Senioři nejsou podivíni, kteří se zde vyskytli. Právě oni mají zásluhu na tom, že tu jsme, že jsme studovali a strávili ve velké většině krásné dětství plné lásky a pochopení.

A za to vše se člověk dočte různé neomalenosti. Nemá smyslu moc se zamýšlet nad úvahami jistého Františka, který se naprosto nevkusně neustále a neustále otírá o tak posvátný výdobytek jako je svoboda a přítom hlásá, že by seniořům mělo být uzmuto volební právo. A to jen a jen proto, že prý nevolí podle jeho partitury. Předpokládám, že kdyby to četl jeho otec, strýc nebo tetička, tak místopředseda nemístopředseda dostane takovou facku, že mu to zabrání psát své články alespoň na dva týdny.

Senioři jsou součástí této společnosti jako každý z nás. Jen už jaksi mají svůj aktivní věk za sebou. Téměř vše proč člověk přichází na svět splnili. A nadešel čas, kdy bychom jim měli dopřát klid a poskytnout lásku a pochopení my, kteří jsme ji dříve přijímali.

Senioři jako každý z nás přístupují k volebním urnám pragmaticky. Volí ty, kteří dle jejich názoru zlepší či alespoň nezhorší jejich situaci. Oni na rozdíl od nás mohou svou vlastní situaci sami totiž jen těžko měnit.

My se chováme stejně. Též při vhazování volebního lístku myslíme především na sebe. Myslíme na to, zda naši favorité zlepší naši situaci nebo ji alespoň nezhorší. Někteří mají na mysli prý i své děti při tomto důležitém aktu. Někteří možná. Ale většina z nás asi na budoucnot potomků přílis nemyslela v minulosti. Stačí se ohlednout kolem sebe, kam naše volba dostala celou společnost. Stačí se zamyslet nad tím, kde se nyní nacházíme. Tak nevím jak moc při volbách myslíme na své děti zrovna nyní.

Je ovšem pravdou, že senioři mají sklony věřit různým vábničkám. Jejich nátura skutečně někdy hraničí s naivitou. Nelze se jim ovšem moc divit. Vyrůstali v jiném prostředí. Vyrůstali ve velké většině mezi lidmi, kterým mohli bez problémů důvěřovat a kde dané slovo platilo. Soused pomáhal sousedovi a rodina držela při sobě. Kdo jiného se snažil napálit, tak důsledky poznal velmi rychle. Vyrůstali v době, kdy si svých starších velmi vážili a nad jejich vrtochy se maximálně shovívavě usmáli.

A dnes mají různí různobarevníkošiláči a různobarevníbýčci potřebu je urážet. V tom lepším případě. V horším případě jim na sklonku života sebrat právo volit. Přitom je řešení tak jednoduché. Nebylo by lepší s nimi více komunikovat? Nebylo by lepší je častěji navštěvovat a povídat si s nimi a vysvětlovat? Nebylo by lepší místo neustáleho natahování ruky při každém svátku, narozeninách a vysvědčení vnoučků s nimi více mluvit? Nebylo by lepší místo prvotního zájmu odjet s naditým břichem a taškami plných dobrot svým prarodičům věnovat více pozornosti a zájmu a objasňovat jim principy dnešního světa?

Každý z nás budeme jednou seniory. A nebudeme jiní než jsou ti dnešní. A jak dětem ukazujeme jak se chováme k dědečkům a babičkám nyni, tak se budou chovat ony k nám. To mějme na paměti. Když už tedy nic jiného....