Sachsenhausen byl osvobozen. Lidé tam však trpěli dál…

Koncentrační tábor Sachsenhausen patřil k těm nejstarším lágrům, který nacisté vybudovali pro své ideové nepřátele a rasově „nečisté“ osoby. Před svou poslední cestou do lágru v Bergen-Belsenu zde byl vězněn i Josef Čapek.

Josef Čapek nebyl jedinou zajímavou osobností, která prošla lágrem nedaleko Berlína. Vězněn zde byl například Stalinův syn Jakov, někdejší československý prezident Zápotocký, ukrajinský nacionalista Bandera, jehož dva bratři v lágru zahynuli.

22. dubna 1945 se vězni dočkali osvobození Rudou armádou a polskou 2. pěší divizí. V táboře se však již nacházelo jen asi tři tisíce vězňů. Krátce před osvobozením byl zorganizován pochod smrti, který se pro tisíce vyčerpaných vězňů stal i pochodem posledním a osvobození se tak nedočkali. Celkem táborem prošlo na 200 000 vězňů, 35 000 z nich zde bylo usmrceno.

Již v srpnu 1945 ovšem tábor ovládli jiní pánové. Byli to Rusové. Ti při internaci postupovali podle rozkazu 00315 z dubna roku 1945. Ten ukládal, aby byli uvězněni špioni, záškodníci, teroristé, aktivisté NSDAP, příslušníci policie a tajných služeb a další „nepřátelské“ živly.

Rusové ovšem tento pokyn pojali po svém. A tak byli často internovány osoby, které měli s nacismem pramálo společného. Mezi vězněnými se nacházela celá řada cizinců. Zejména Poláků a Rusů, též ženy a děti.

K zatčení stačilo jen pouhé udání. To byl případ herce Heinricha Georgeho, který v Sachsenhausenu v roce 1946 zemřel, když ho Rusové nechali vyhladovět. Zoufalou tehdejší situaci ilustruje případ někdejšího přednacistického šéfa berlínské policie, sociálního demokrata Karla Heinricha. Ten byl v Sachsenhausenu vězněn pod nacistickou a i rudou vlajkou. Věznění „rudé“ však nepřežil.

Oficiální údaje uvádějí, že sovětskou éru v někdejším nacistickém lágru v Sachsenhausenu nepřežilo 12 000 osob. Umírali převážně na podvýživu a nemoci.

Hodnotit historické momenty je vždy velmi těžké. Jak je vidět na případě Sachsenhausenu, a nebyl to jediný někdejší nacistický koncentrák, kde po válce zavlála rudá vlajka, utrpení a zvůle střídá někdy i zase jen utrpení a zvůle.

Jen mám pocit, že kdyby nebylo utrpení a zvůle předešlé, asi bych nyní nepsal o utrpení a zvůli následující.