Prchající zrůdy pod ochranou katolické církve

„Veškeré zkušenosti mi daly konečně podnět, abych po roce 1945 zasvětil svou charitativní práci v prvé řadě příslušníkům SS a fašismu, kteří byli pronásledování bolševiky a demokraty“ To jsou slova rakouského katolického biskupa Aloise Hudala. Kdo byli ti ubozí pronásledovaní, které Hudal hodlal zachránit před ukrutnými pronásledovateli?

Třeba Martin Bormann, vedoucí hlavní kanceláře NSDAP, osobní tajemník Adolfa Hitlera. Po skončení války po bludných cestách po rakouských a italských klášterech se nakonec odebral na základě vatikánského cestovního pasu do Brazílie. Pas zněl na jméno Eliezera Goldsteina a byl osobně podepsán papežem Piem XII.

Adolf Eichmann, jeden ze strůjců holocaustu, vedoucí židovského referátu v říšském bezpečnostním úřadě, jemuž dopomohl k útěku jistý páter Benedetti.

Dalším pronásledovaným, který si zasloužil charitativní pomoc biskupa Hudala byl Hans Hefelmann, hlava vyvražďování euthanasii, který v roce 1949 uprchl do Argentiny a na cestu ho hotovostí a doklady vybavila vídeňská katolická charita.

Mezi chudáky v hledáčku Hudala nechyběl šéf gestapa Heinrich Muller. Ten vycestoval z Berlína pod identitou svého asistenta. V červnu 1945 se setkává s Hudalem, který ho vybavil novými doklady. S novými doklady a v mnišském převleku odjíždí Muller do Barcelony, v roce 1950 se dostává do Argentiny.

Pomoci Hudala se dočkal i vůdce chorvatských nacistů Ante Pavelič.Ten bohatě obtížen uloupeným zlatem a drahokamy nalezl po zhroucení svého režimu úkryt u františkánů. V převlečení za kněze přichází do Říma a opět vybaven falešným vatikánským pasem koncem roku 1948 prchá do Argentiny. Jako výsměch působí blahořečení záhřebského arcibiskupa Aloise Stepanice, který s Paveličem aktivně spolupracoval na genocidě srbských pravoslavných občanů, které padlo za oběť na 800 000 Srbů. Vatikán vyvražďování Srbů Paveličem podporoval. Papež Jan Pavel II Stepanice v roce 1998 blahořečil.

Dalším chráněnci Hudala byli Walter Rauf, „vynálezce“ pojízdných plynových komor a Franz Stangel, velitel vyhlazovacího tábora v Treblince a Sobiboru.

Jak je zřejmé z několika těchto případů, budoval Hudal organizaci, která se opírala hlavně o katolické kláštery, kde se většina jeho chráněnců skrývala. Za zhotovování dokumentů pro uprchlíky odpovídal monsignore Montini. Jeho lidé spolu s Hudalem vyhledávali rodná místa pro pasy nových majitelů s oblibou v místech, kde veškeré dokumenty byly zničeny válečnými událostmi.

Tato činnost biskupa Hudala umožňovala zhotovení nových identit pro 50 000 nacistů a zajistila jim tím nový život.