"Oni ti Židé nebyli vlastně ani Češi. Ani česky nemluvili"

Něco takového můžete zaznamenat v argumentaci těch, kteří si myslí, že o židovských obětech nacistického běsnění z tehdejšího Československa se píše víc, než by bylo zdrávo a dokonce snad i na úkor "skutečných" Čechů. Nic není pravdě více vzdáleno, než tvrzení v titulku. Dokladají to i časopisy, které psaly židovské děti internované v terezínském ghettu.

Časopisů v Terezíně psaly děti hned několik. Dochovalo se jich osm ( Domov, Kamarád, Nešar, Noviny, Rim Rim Rim, Vedem, Hlas půdy a Bonaco). Již nikdy nebudeme moci zalistovat v časopisech List sedmičky a Tam-tam.

Redakce časopisů se snažily napodobovat opravdové časopisy, jednotlivá čísla opatřovaly výrazně ilustrovanými deskami s názvem časopisu, číslem a označením pokoje či domova, kde redakce sídlila. Časopisy vycházely v různých frekvencích, nekdy pravidelně a někdy naprosto náhodně. Byly psány jak rukou, tak i na psacím stroji. Zpravidla byly vyhotoveny v jednom výtisku, který mezi dětmi koloval nebo byl předčítán.

Obsah časopisů byl různý. Mimo jiné odpovídal tomu, že některé vydávali chlapci a jiné děvčata. Časopisy obsahovaly fejetony, reportáže, básničky, povídky. Nechyběly rébusy, křížovky, kvízy, soutěže, vtipy a komiksy. To vše psáno úhledným písmem a brilantní čestinou.

Děti nazapomínaly ani na významné české osobnosti. V časopisech nalezneme upomínky na významné české osobnosti kulturní fronty a národního obrození. Časopis Nešar věnoval dokonce jedno celé své číslo památce T. G. Masaryka. Toto speciální číslo vyšlo k výročí jeho narození, 7. března 1944.

Dovolím si čtenářům nebídnout krátkou ukázku z časopisu Hlas půdy, což byl časopis velmi malých dětí a jehož se dochovala tři čísla:

Slečna Krysa

Byla jednou jedna mladá krysa. Dala si záležet, aby jí každý říkal slečno Kryso. Pracovala v putzkoloně. Bydlela na půdě Q306 pod trámem. Ráno a večer chodila pracovat. Hadr měla z tepláků, které nám rozkousala, koště měla také z toho. Kbelík měla ze šlupek od salámu. V bříšku měla špek a jíšku. Jednou přišla z práce domů a uviděla past. Jéé té se nebojím a opravdu se do pasti nechytla........ Eva Brocková - 11 let.

Autorka tohoto kratičkého textu se konce války nedožila, slečna Krysa možná.  Eva Brocková 28. října 1944 odjela z Terezína transportem EV do Osvětimi. Nebylo ji ještě ani dvanáct let. Z více než dvou tisícovek lidí z tohoto trasportu přežilo 171 osob.