O putování Hanina kufříku do mosambické Pemby

Smutný příběh třináctileté židovské dívky Hany Brady se v loňském roce dočkal filmového zpracování. Před více než rokem proběhla jeho kanadská premiéra a v záři loňského roku česká premiéra. Ta se konala ve městě, kde Hana se svými rodiči a bratrem žila. V Novém Městě na Moravě.

Filmovému zpracování předcházela kniha "Hanin kufřík". Impulsem pro napsání této knihy, která byla doposud vydána v téměř dvacítce zemí a přeložena do stejného počtu jazyků, byla neúnavná práce Fumiko Išioky z Tokijského centra pro studium holocaustu. Autorkou je Karen Levin, dokumentaristka CBC. Psal jsem o ní zde a článek se stal mým prvním s vysokou karmou na tomto blogu.

Také jsem se dříve zmiňoval o mém dlouholetém kamarádovi, Kanaďanu Seanovi, jehož syna jsem se stal dokonce kmotrem. Sean žije již téměř deset let v Mosambiku, ve městě Pembě.

Počátkem prosince loňského roku mi napsal, že jeho maminka, která žije v Barrie nedaleko Toronta, viděla film Inside Hanas Suitcase, který vypráví příběh Hany Brady, částečně se i odehrává v Novém Městě na Moravě a je doplněn o záběry současného Nového Města na Moravě. Zprávu doplnil otázkou, zda něco o tragédii Hany a její rodiny vím.

Odpověděl jsem mu, že samozřejmě. A nabídnul jsem mu, že pokud ho toto téma zajímá, že mu pošlu knížku "Hanin kufřík" v angličtině. Zajásal, já ji běžel koupit a poslat. Do daleké africké země  se knížka  na cestu vydala krátce před Vánocemi.

Byl jsem velmi napjatý, co Sean na knížku řekne, jak se ho příběh dívenky dotkne a proto jsem ho bombardoval zprávami, zda již knížka došla. Koncem ledna mi Sean sdělil, že ať nezoufám, že si před rokem objednal z Nového Zélandu časopis, a ten že stále ještě nedorazil. Jak vidno, Česká pošta má proti těm africkým poštám přece jen jisté nesporné kvality.

Přišlo jaro a kniha do Seanova domu v Mosambiku stále nedošla. Mezi tím jsem vyjel na cestu do Terezína. Našel jsem dům, ve kterém Hana společně s dalšími děvčaty jejího věku přebývala. Většina z nich se domů nikdy nevrátila. Nevrátila se ani Hana. Procházel jsem budovou, kde Hana prožívala poslední roky svého dětství. Budovou, kde dívky prožívaly útrapy a i drobné radosti a rozkoly mezi nimi, jak to u pubertálních dívek bývá. Devčata zde prožívala i první lásky s hochy, kteří byli ubytováni nedaleko, v bývalé škole, kde se dnes nechází Muzeum ghetta. Zde bydlel i Hanin bratr, ke kterému Hanka po ztrátě rodičů velmi přilnula, zde také vznikal pověstný časopis VEDEM.

Přesto, že dětem v Terezíně bylo vzdělání zapovězeno, vychovatelé pro ně organizovali vyučování a zájmové aktivity, aby jim čas čekání zkrátili. O životě dívek v terezínském ghettu je kniha " Děvčata z pokoje 28". Jen několik z obyvatelek domova pro dívky na terezínském náměstí přežilo. Přežila však Anna Flachová, dívkami přezdívaná "Flaška", pozdější vynikající česká klavíristka a hudební pedagožka. Stále žije v Brně a je velmi aktivní v šírení poselství dětí, z nichž většina neměla ani minimální šanci přežít nacistickou zrůdnost.

Jak jsem zmínil, nepřežila ani Hana Brady. Patřila mezi ty poslední, kterých život skončil v plynových komorách v Birkenau. Většina pramenů totiž hovoří o tom, že poslední den jejího života byl i posledním dnem, kdy tímto způsobem nacisté zabíjeli. Jiné prameny se v tomto liší jen o jeden nebo dva dny. Na smrt ji dle svědectví jejího bratra poslal sám Mengele. Stačilo tedy tak málo a mohla tu být stále. Několik jejich spolužaček v Novém Městě na Moravě stále žije.

Koncem května mi od Seana přichází esemeska: " Sláva!!! Knížka je tu!!!!".