“Nemá smysl dále nutit Bulharsko, aby vydalo své Židy…”

Řekl německý velvyslanec v Sofii v červnu 1943 a dodal, že situace je zde beznadějná a další tlak na Bulharsko pozbývá smyslu. Tím se Bulharsko stalo zemí, která dokázala Hitlerovu “konečnému řešení” ukázat dlouhý nos.

Bulhaři byli prostí jakéhokoliv antisemitismu, který jinak vehemetně pronikal do zemí východní Evropy. To se stalo zřejmě rozhodujícím faktorem při jejich odporu vydat domácí Židy nacistům. Převažující sefardská židovská komunita byla zcela integrována a převážná většina Bulharů ji napovažovala za společenskou hrozbu a to ani přes zdatnou propagandistickou masáž hitlerovského nacismu.
V lednu 1941 sice bulharská vláda přijala některé protižidovské zákony. Ty však byly oproti zákonům v jiných zemích podstatně mírnější a navíc je ještě zmírňovala řada vyjímek. Nejpřísnější ze všech opatření, povolat šest tisíc zdatných mužů na práci, mohlo jen stěží nadchnout německé nacisty, kteří se skřípáním zubů lamentovali nad “neschopností” Bulharska pochopit “židovský problém”.
I když krátce platilo nařízení nosit žlutý odznak, které bylo záhy zrušeno, věštšina Židů se ani neobtěžovala ho nosit. Ti co jej nosili zde nebyli středem ponížení a násilí. Naopak. Obyvatelstvo jim projevovalo velké sympatie.
Když Hitler požádal bulharského krále Borise III., aby nechal převézt místní Židy jako pracovní sílu do německých území na východě, král to odmítl. Na situaci nic nezměnil ani příjezd odborníka SS na Židy Theodora Danneckera. Ten sice dojednal deportaci 20 000 Židů, ve skutečností však Bulharsko neopustil ani jeden z nich. Hlavním důvodem byla skutečnost, že parlament ani velká část bulharských občanů se stavěla ostře odmítavě k deportacím svých židovských spoluobčanů. Stejně tak politici, intelektuálové a duchovní byli jednoznačně na straně Židů. Jakmile zpráva o uvažované deportaci zastihla krále, nařídil ministru zahraničí, aby ji okamžitě zrušil.
Židé ze Sofie přesídlili na venkov, což je k velké nechuti nacistů spíše rozptýlilo než shromáždilo na jednom místě, jak by si nacisté přáli. Metropolita řecké pravoslavné církve Štěpán sofijský veřejně prohlásil, že “pouze a jenom Bůh rozhodl o židovském osudu, a že žádný člověk nemá právo Židy mučit nebo je pronásledovat”. Jeho slova byla daleko jednoznačnější, než vše co na téma pronásledování Židů nacisty prohlásil papež Pius XII.
Velkou roli při tom všem hrál víceprezident buhlarského parlamentu Dimitar Pašev, který spolu s dalšími poslanci tlačil na předsedu vlády, aby Židy zachránil. Němečtí úředníci v Bulharsku byli z postoje krále, vlády a parlamentu značně nesví. Takový přístup místních politiků nezažívali často a neveřícně kroutili hlavami.
Němci tedy své snahy vzdali a za války neopustil Bulharsko jediný Žid.