Gulagy versus koncentráky

Čas od času bývám ze strany diskutérů pod mými články obviňován, že se věnuji s téměř až fanatickým zaujetím německé vyhlazovací mašinérii, ale sovětské gulagy, které byly stejně, možná snad i víc hrůzné, opomíjím.

Poznámky tohoto typu mi přijdou stejně nepatřičné, jako kdybychom souseda, který má širokou sbírku hudebnin, která ovšem začíná a končí u baroka obviňovali, že je kulturním barbarem, jekoliž opomíjí klasicistního mistra Mozarta, představitele romantismu Čajkovského nebo Debussyho, který převedl ipresionismus do hudby. Je to stejné, jako kdybychom někoho obviňovali z neobjektivity, když velebí úspěchy některého českého sportovce v populárních disciplinách, ale titul světového šampiona v neolympijském sportovním odvětví pomíjí.

Nicméně v tomto článku se pokusím srovnat systémy gulagů a koncentračních táborů. Hned v úvodu podotýkám, že kritici se mýlí, pokud uvádí, že šlo o to samé. Nikoliv. Mezi sovětskými gulagy a nacistickými koncentráky existovala řada rozdílů.

Pravdou je, že zločiny stalinismu dlouhou dobu nevyvolávaly v lidech tak hlubokou odmítavou reakci jako zločiny Hitlerovy. A to bez ohledu na to, že v třicátých letech se v sovětské Ukrajině odehrál strašlivý hladomor, při kterém Stalin záměrně a vědomě zabil víc Ukrajinců, než Hitler Židů. Kolik lidí na západě má však toto na paměti? Kolik studií, knih a recenzí se tomuto problému věnuje? Co se o této události vyučuje ve školách v dnešním Rusku, bývalých sovětských republikách,  sovětských východoevropských satelitech a ostatním světě?

Bývalý člen britského parlamentu, později i londýnský primátor Ken Livingstone dokonce prohlásil, že nacismus byl zlo a Sovětský svaz byl deformovaný. Tento pohled nachází odezvu v mnoha lidech, nejen v senilních levičácích, jak by se mohlo zdát. Sovětský svaz dle nich jen dělal něco špatně a nebyl v základu špatný jako Hitlerovo Německo.

Lze najít vysvětlení pro všeobecné nepochopení tragédie evropského komunismu. Může jít o to, že komunistické režimy časem skutečně ztrácely na ohavnosti. Jaruzelski, Brežněv či Husák již tolik něděsili. I když i oni byli odpovědni za zkázu velkého rozsahu. Po pádu “železné opony” sovětské tábory ani jejich oběti netočily žádné televizní  a filmové štáby, jak se to stalo v Německu po skončení druhé světové války. Archivy byly a stále ještě z velké části stále jsou uzavřeny nikoliv jen veřejnosti, ale i badatelům a historikům. Tato absence zobrazení způsobila menší porozumění tragédie sovětských gulagů.

Dokonce ještě i v osmdesátých letech se vyskytovali vzdělanci, kteří nepřestávali líčit výhody východoněmecké zdravotní péče nebo polských mírových iniciativ, ale i aktivisté, kteří měli potřebu usilovně bránit disidentům a emigrantům, aby vytahovali na západní světlo podstatu východoevropské vězeňské tábory. Možná to bylo tím, že filozofičtí zakladetelé západní levice - Marx a Engels - byli stejní jako ti v Sovětském svazu. Měli společný jazyk - masy, proleteriát, vykořisťovatelé a vykořisťovaní. Odsuzovat příliš vehementně Sovětský svaz by znamenalo odsuzovat část nečeho, co bývalo drahé i západní levici. Nebyla to však jen krajní levice a západní komunisté, kdo měl tendenci omlouvat Stalinovy zločiny, jaké by Hitlerovi nikdy neprošly. Pro intelektuální dědice americké a francouzské revoluce bylo těžké soudit systém, který přinejmenším hlásal něco podobného jako oni. Svědectví o fenoménu komunistických gulagů často opomíjeli ti samí, které by nikdy ani nenapadlo zpochybnit cokoliv o holocaustu.

Před více než půl stoletím napsala Hannah Arendt, že si nacistický i bolševický systém vytvořily “objektivní oponenty” nebo “objektivní nepřátele”, jejichž identita se mění podle převládajících okolností - takže jakmile je jedna skupina likvidována, může být vyhlášena válka skupině  jiné.

V Německu se postupně stávali cílem političtí oponenti - komunisté, socialisté a odboráři - později mrzáci a duševně nemocní. Pak se nacisté soustřědili na Romy, homosexuály, příznivce náboženství a především Židy. V Sovětském svazu byli oběťmi napřed “bývalí lidé”, tedy stoupenci starého řežimu a později “nepřátelé lidu”. Do tohoto termínu e vešli nejen skuteční, ale i údajní odpůrci režimu, národností skupiny a etnika. Prostě kdokoliv, kdo dle komunistického vedení mohl ohrožovat sovětský stát či Stalinovu moc.

Jakmile byli nepřátelé označeni a démonizováni, započalo se v obou systémech s jejich právní izolací. Ještě než byli Židé skutečně shromážděni a deportováni do táborů, byli zbaveni říšského občanství. Měli zakázáno pracovat ve státní správě, jako právnici a soudci, postupně se přidával zákaz vykonávat další povolání. Jejich pracovní podmínky upravovaly speciální zákony. Mladiství Židé měli například stanovenu stejnou pracovní dobu, jako plnoletí “árijci”. Postupně si Židé nesměli brát “árijce”, nesměli navštěvovat “árijské” školy. Na ulicích se stali předmětem urážek a bití.

V Sovětském svazu předtím, než byli “nepřátelé” skutečně uvězněni, tak byli ponižování na veřejných schůzích, vylučování z komunistické strany, znechucené manželky se s nimi rozváděly a děti udávaly vlastní rodiče.

Sovětské a nacistické tábory však nebyly totožné. Každý, který má obecné znalosti o holocaustu a sovětských táborech ví, že život se v sovětských táborech lišil od života v nacistických táborech. Systém gulagů trval mnohem déle a prošel obdobím relativní krutosti i relativní humánnosti. Dějiny nacistických táborů jsou kratší a je v nich méně variací. Byly prostě jen tábory kruté a ještě krutější. V systému gulagů se vyskytovala rozsáhlá škála táborů, od vražedných zlatých dolů na Komymě, po “luxusní” tajné instituce u Moskvy, kde vědci navrhovali zbraně pro Rudou armádu. Přestože i v nacistickém systému byly různé typy táborů, škála byla daleko užší.

Definice “nepřítele” v Sovětském svazu byla daleko hůř uchopitelná, než definice Židů v nacistickém Německu. Až na zanedbatelně malý počet vyjímek  nemohl žádný Žid v Německu změnit své postavení. Žádný Žid nemohl důvodně předpokládat, že unikne smrti. Přestože se miliony sovětských vězňů obávaly, že zemřou - a miliony jich taky zemřely - neexistovala žádná kategorie vězně, jehož smrt byla naprosto jistá předem. Úděl některých vězňů se mohl časem dokonce i zlepšit, mohli pracovat v relativně pohodlných zaměstnáních, mohl šplhat v táborové hierarchii, samozřejmě na úkor jiných  či za pomoci udávání a kolaborace. Došlo k několika hromadným amnestiím. Zejména v době, kdy bylo potřeba vojáky na frontě. V sovětském systému, a to je rozdíl od systému nacistického, neexistovala žádná konkrétní skupina vězňů, kteří by žili ve stálém očekávání smrti.

Další podstatný rozdíl mezi sovětskými a nacistickými tábory tkví v tom, že prvotní účel gulagů měl ekonomický charakter. To neznamená, že byl humánní. Vězňové zde byli, řečeno marxistickým jazykem, vykořisťování, “zhmotňováni” a stávali se zbožím.

Jinak tomu však bylo u nacistických táborů, které vlastně nebyly tábory pracovními, ale ryze tábory likvidačními. Jednalo se o Belzec, Chelmno, Sobibor a Treblinku. V Majdanku a Osvětimi byly tábory obojí, pracovní i vyhlazovací.  V nacistických táborech likvidačního typu byla malá skupina vězňů poslána na několik týdnů nuceně pracovat, zpravidla zajišťovali chod vražedné technologie, které se brzy stali i tito vězni obětí. Všichni ostatní šli rovnou na smrt a jejich těla byla spálena.

Tato forma vraždění v době holocaustu nemá žádný sovětský ekvivalent. Ano, Sovětský svaz našel jiné způsoby, jak hromadně vyvraždit statisíce občanů. Obvykle byli v noci vyhnáni do lesa, postaveni do řady, postříleni ranou do hlavy a pohřbeni v hromadných hrobech dřív, než se vůbec dostali do blízkosti koncentračního tábora. Ani v jednom z případů těchto hromadných exekucí nejde mluvit o konkrétně definovatelné skupině lidí, ani nikdy nebylo stanoveno koho tento osud, namísto dlouhodobého věznění a práce v těžkých podmínkách čeká.   Sovětský systém táborů prostě nebyl úmyslně vytvořen proto, aby hromadně “vyráběl” mrtvoly, i když to někdy dělal. Likvidační tábory nacistické však měly přesně tento charakter.

Rozdílů v systéměch sovětské a nacistické internace odpůrců a nepohodlných bychom samozřejmě mohli najít daleko více. Nicméně ty, které jsem uvedl, považuji za nejzásadnější. Podstatné je, že jak nacismus, tak bolševismus připravil o život desítky milionů lidí.