Gulag s “lidskou” tváří?

Před časem jsem zveřejnil článek, kde jsem se pokoušel srovnávat systém bolševických gulagů a nacistických koncentráků. Rozpoutal jsem tím poměrně obsáhlou diskusi, které si velice cením.

Dostupné texty mi dávají za pravdu, pokud jsem tvrdil, že systém ruských gulagů prošel obdobím relativní humánnosti, ale také relativní krutosti a že něco takového v nacistických koncentračních táborech neexistovalo, ty byly jen kruté a ještě krutější.

Tento postoj ozřejmuje Anne Applebaum ve své práci Gulag historie. Ve své práci mimo jiné popisuje období, kdy gulagu Kolyma velel jistý Eduard Berzin na počátku třicátých let minulého století.

Ten se inspiroval Gorkého “převýchovnými” myšlenkami a dopřával vězňům životní podmínky v mnoha dalších obdobých zařízeních a v nacistických podmínkách nepředstavitelné. Zajišťoval vězňům filmová představení a diskusní kluby, knihovny a jídelny ve stylu restaurací. Vysazoval zahrady s fontánami a vybudoval malou zoologickou zahradu. Vyplácel vězňům pravidelný plat. Používal strategii, kdy za dobrou práci bylo možné předčasné propuštění, stejně jako činili i velitelé gulagu Bělomořský kanál.

Z těchto výhod se ovšem netěšil každý. Vězni, kteří byli pokládáni za špatné pracovníky měli smůlu, mohli být posláni do některého z mnohých malých lesních lagpunktů v tajze. Tam byly podmínky bídné, úmrtnost vysoká a vězni zde byli mučeni a dokonce i vražděni.

Přesto se Berzin snažil od počátku o zlepšení podmínek a věřil tomu, že jestliže vězni mají nakopat hodně zlata, potřebují být v teple a dobře se najíst. I americký pamětník Thomas Sgovio vzpomíná na Kolymu v době Berzina vřele: ” když mráz klesl pod minus šedesát stupňů neposílal vězně do práce. Internovaní měli tři volné dny měsíčně. Strava byla dostatečná a výživná. Vězni měli k dispozici teplé oblečení - kožešinové čepice, plsťové válenky.

Jiný kolymský pamětník, Varlam Šalamov, jehož Kolymské povídky patří k nejtrpčím prózám celého “táborového” žánru se rovněž vyjadřuje o Berzinově době jako o době výborného jídla, čtyř až šestihodinové pracovní doby v zimě a desetihodinové v létě.  Šalamov zmiňuje i závratné platy pro odsouzené, které jim umožňovaly, aby se po vypršení trestu mohli vrátit na pevninu jako zámožní lidé.

V době Berzina v podstatě neexistovaly přílišné rozdíly mezi dobrovolnými zaměstnanci a vězni. Obě skupiny se spíše propojovaly. Vězňům bylo někdy dovoleno se odstěhovat ze svých baráků a žít ve stejných domech jako zaměstnanci. Mohli být povýšeni a stát se dozorci nebo geology a inženýry.

Tolik tedy literatura a svědectví pamětníků. Obávám se, že ekvivalent takového zacházení s vězni v žádném nacistickém koncentračním táboře nelze najít.