Dva měsíce a dost?

Vláda se snaží seč může. Snaží se šetřit každou korunu. Svou pozornost zaměrila i na výplaty sociáních dávek. Potud v pořádku.

Systém sociálních dávek by měl sloužit svému účelu. Sociální dávky by měly být prioritně určeny lidem, kteří z objektivních důvodů nejsou schopni svou existenci zajistit plně sami. Rozhodně nikdy neměly sloužit k relativně pohodlnému živobytí kohokoliv.

Lidé se ocitají v různých situacích. Mezi ty velmi nepříjemné a stresující patří ztráta zaměstnání. Jsou i tací, kteří vyhazov uvítají a rádi by si užívali volnosti s podporou sociálního systému v zádech. Jsou dokonce i tací, kteří jsou nezaměstnanými takřka z povolání. Tak jak někdo několik let pracuje u jedné firmy, někteří několik let nepracují vůbec. Takovým jednotlivcům je třeba jednoznačně říci, že tudy cesta dále nepovede a že takový postoj k životu ho přivede na mizinu, že bude hladovět, nebude mít co na sebe a možná ani střechu nad hlavou.

Pak jsou ovšem další, kteří přišli o práci. Mezi nimi i spousta vzdělaných lidí a zručných řemeslníků. Jde často o lidi, kteří nikdy nebyli v evidenci úřadu práce, nebo jen ojediněle a krátce. Kteří do společné kasičky několik let, i třeba desítky let sypali a nebrali zhola nic či jen velmi málo.

Schválená úprava směrovaná k nezaměstnaným však na obě skupiny hledí stejně. Jsi dva měsíce bez práce, tak šup pracovat veřejnoprospěšně. Jinak nedostaneš nic. V případě těch prvních - profesionálních nezaměstnaných - tam je to v pořádku. Bez práce skutečně nejsou koláče. Pokud někdo chce koláč alespoň trošku slaďoučký, nedá se nic dělat a musí přiložit ruku k dílu.

A jak je to s těmi druhými? Ti po léta přispívali na koláče jiným a když jim samotným má byt poskytnut sladší koláč, je jim nabídnut ten stejný nevalně chuti. Nemyslím, že je to fér.

Navrhovaná opatření by mělo diferencovat i jiné skutečnosti, než že dotyčný je dva měsíce bez práce. Měla by brát v úvahu, jak často dotyčný byl v posledních letech v evidenci úřadu práce, jak dlouho se tam "vyhříval", jak aktivně sám práci tehdy hledal. Restrikce by měla nepochybně být směrována na ty, kterým situace vyhovuje, kteří si v ní "rochní", nikoliv však proti těm, kde ztráta zaměstnání je rodinnou tragedií.

Mimo to vše se vzdělaný propuštěný člověk může cítít v divočině trhu práce i znevýhodněn, pokud bude nucen během dvou měsíců sehnat či prijmout takřka jakoukoliv práci. Je asi logické, že každý zaměstnavatel by na místo třeba skladníka raději příjmul uchazeče s výučním listem, než vysokoškoláka, u kterého mu musí být jasné, že pro něho je tato pozice jen přechodným řešením a bude dále hledat uplatnění odpovídající jeho kvalifikaci.

Lidé, kteří v posledních pěti či deseti letech nikdy nebyli v evidenci úřadu práce, nebo jen velmi krátkou dobu, na ty by se mělo pohlížet jinak. Dát jim více času, ať si najdou práci odpovídající jejich představě, kvalifikaci a schopnostem. Nakonec se to vrátí celé společnosti. Jistě bude vysokoškolák více platný, více užitečný a to i z pohledu daňové výtěžnosti, ve svém oboru, než za pokladnou hypermarketu.

Co jim dát tak šest měsíců?