Bombardovat Osvětim?

Zprávy o vyhlazovacím procesu byly k dispozici již od května 1942. Přeloženo pro popírače: židovský podvod zvaný holocaust se začal konstruovat zřejmě ještě před norimberskými zákony. V květnu 1942 Polský židovský svaz předal ověřenou zprávu dvěma židovským členům Polského národního výboru v Londýně

Zpráva obsahovala popis plynovacích vozů v Chelmnu a údaj o 700 000 dosud zavražděných Židech. V Americe však existovala velká neochota přijmout holocaust jako fakt. O zmiňované zprávě sice informovaly přední americké deníky, ale ve většině případů ji nevěnovaly více než pár řádků.

Velkou vinu na tom, že na záchranu Židů nebylo nic podniknuto vidí historik Paul Johnson v osobě Roosevelta. Na konferenci v Casablance mluvil o “pochopitelných stížnostech Němců týkajících se Židů v Německu. Ti totiž představují jen malou část populace a přitom přes padesát procent právníků, lékařů, učitelů a vysokoškolských profesor v Německu jsou Židé”. Skutečné údaje však byly řádové jiné. U právníků to bylo 16,2 %, u lékařů 10,9 u učitelů 2,6 % a u akademiků dokonce 0,5 procenta.

O angloamerickou konferenci na Bermudách v roce 1943 se Roosevelt vůbec nezajímal. Na ní bylo rozhodnuto, že se nedá nic podstatného podniknout. Nakonec však byl přece jen vytvořen Výbor pro válečné uprchlíky, kterému se však od vlády dostávalo jen malé pomoci, devadesát procent jeho prostředků pocházelo že židovských zdrojů. Přesto se mu podařilo zachránit 200 tisíc Židů a 20 tisíc nežidů.

Otázka bombardování plynových komor byla nadnesena počátkem léta 1944, kdy začínalo vyhlazování maďarských Židů. Zejména Churchill byl zděšen a volal po činech. 7. července dal letectvu pokyn ” Připravte se k co možná největší akci a bude-li třeba, odvolejte se na mě”. Letecká operace proti plynovým komorám byla nepochybně proveditelná.

Na ropnou rafinerii ležící sedmdesát pět kilometrů od Osvětimi bylo podniknuto přinejmenším deset náletů mezi 7. červencem a 20. listopadem 1944 (kdy už byl holocaust ukončen a Himmler nařídil likvidaci vražedných zařízení). 20. srpna zaútočilo 127 bombardérů B 17 na oblast továren v okolí Osvětimi. Bombardovalo se již jen osm kilometrů na východ od plynových komor.

Těžko soudit, zda bombardování mohlo zachránit židovské životy, jednotky SS vraždily s fanatickou zatvrzelostí a neohližely se na fyzické či vojenské překážky. Zdá se, že Churchill byl jediným, kdo bombardování podporoval. Letecké jednotky angloamerické aliance však nesouhlasily s vojenskými operacemi, jejíchž cílem nebylo ničení nepřátelských jednotek či válečného potenciálu.

Tím jsme se dopracovali k nepříjemnému konstatování. Zamítavý postoj k nasazení jednotek do zvláštní nevojenské operace na záchranu Židů narazil na všeobecnou válečnou politickou linii. Obě vlády, britská i americká, rozhodly, že rychlá a totální porážka Hitlera je nejlepším způsobem, jak pomoci Židům. Jakmile bylo vítězství ve válce přijato jako prvořadý cíl, musel byl holocaust posuzován v této perspektivě.

Pro nacistické válečné úsilí bylo “konečné řešení” od začátku do konce sebezničujícím počinem. Holocaust zaměstnával nesčetné zástupy vojenského personálu. Často paralyzoval železniční síť, a to i v době zásadních bitev. A hlavně přinesl smrt více než třem milionům produktivních pracovníků, ze kterých byla spousta vysoce kvalifikovaná.

K bombardování osvětimských vražedných zařízení tedy nedošlo i když se spojenecké letecké síly pohybovaly nedaleko. Přednost dostaly vojenské operace směřující k poražení nacistického Německa, které samo sebe zaměřením se na holocaust paralyzovalo.