Jen se ráno probudím tak to začne. Jsem ptáče ranní a ona si tak ráda pospí . Já jsem vlastně i sova noční, ale je smutnou pravdou, že se nestává často, abych jí našel v ložnici, když si jdu lehnout a ona nesedí u televize, nebo dokonce v rámci nepředvídatelného záchvěvu starostlivosti používá místnost s kódovým označením kuchyň, ve které občas dokáže vyloudit atmosféru idylického domova. O osobách a místech, na kterých se v těchto chvílích pohybuje se mi nechce vůbec přemýšlet.Mám pocit, že když provede něco morálně komplikovaného, musí se z toho prostě vyvařit.
Sedím na posteli a moje oči musí neustále pozorovat její tělo. Na svůj věk je prostě dokonalá. Úvahy o tom, co mě její fyzická dokonalost stála nechávám stranou a přemýšlím, proč nemám přístup k investicím, kterých jsem většinovým akcionářem. Kecám, přístup mám, ale koho baví jedna píseň celý život, obzvlášť když se její tempo nečekaně zpomaluje. Lhal bych, kdybych trvdil, že je to jen její vinou. Je to stejně jako s naší chalupou. Úžasné místo, skvělá atmosféra. Tak rádi jsme tam společně jezdili a trávili spoustu společného času. Teď jsem rád, když zvládnu jednou za čas zkontrolovat, jestli chalupa stojí na svém místě a její obsah nějaký podnikavec nepřemístil. Dost často mám pocit, že tam někdo, za tu dobu co jsme tam nebyli, hospodařil, ale já mám poslední dobou spoustu klamných a zbytečných pocitů. Koho zajímá atmosféra, dnes už je to pro nás pouze zbytečná nemovitost. Kde se nám to stalo, nebo co tomu bylo příčinou, že se z nás stali tišší nepřátelé pomalu zabíjející svůj vztah, kamuflující před ostatními osobní neshody leskem statků hmotných a navenek hranou kooperací.
Co s ní, co s ní..... opakuji si a přesto, že je teprve ráno, cítím jak do mne vchází neklid z neřešitelnosti této situace. Chvílemi to vypadalo velmi nadějně. Stávalo se , že si jí občas někdo na chvíli vzal do života, ale kvůli její náročnosti ji vždy rád vrátil. Bohužel nemluvím o náročnosti, kterou máme my muži rádi, dokud jí teda udýcháme. Začínám panikařit a přemýšlím, jestli se mi chce vůbec vstát. Nakonec vyhrává vstávání a jak se těžce zvedám z postele, stahuji peřinu i z mojí manželky a pak už jen zírám. Tohle přece není moje manželka. Uvědomuji si , že i ložnice je pro mě místem neznámým. Vždyť já vlastně nemám ani manželku.
Měl bych rychle vypadnout, než se probudí a začne řádit v kuchyni, aby stihla naservírovat to, co se od ní tohoto dne očekává a uvést byt do stavu s prostým názvem DNES V NOCI SE TADY NIC ZVLÁŠTNÍHO NESTALO. Tyhle v polospánku rozvíjené teorie dvacetiletých po probdělé noci o tom, jak by mohl vypadat jejich život, až jim bude kolem čtyřiceti. Naposledy si jí prohlédnu. Ona je vážně dokonalá. Pohladím jí, políbím na tvář a tiše zašeptám: „Příští víkend na chalupě“. Vyjdu před dům a na ulici potkávám, z nočních směn a služebních cest se vracející, unavené správce nemovitostí.
