Jako malý kluk jsem žil v malé vesnici nedaleko hlavního města. Měl jsem krásné bezstarostné dětství, které jsem trávil hrami na březích Rudé řeky. Bydlel jsem tam se svou babičkou, protože zbytek rodiny žil někde hodně daleko v Evropě. V den mých sedmých narozenin mi babička řekla: "přišel tvůj čas" a já vyrazil vstříc své součastnosti.
V naší vesnici mi vyprávěli jak to bude těžký. Vyprávěli něco o špatných životních podmínkách, o nikdy nekončícím stání na tržnicích, o tom kolik nás bude bydlet v jedné místnosti a jak nás tam nikdo nemá rád.Konečně jsem ve svém novém domově. Skutečnost několikrát předčila mé očekávání, ale hlavním momentem tohoto dne je to, že se konečně po tolika letech vidím se svými rodiči a svou starší sestrou. Největší radost mi udělal táta, protože zítřejší den strávím s ním.Vstáváme brzo ráno, objíždíme prodejny s potravinami. Táta mi říká, že tajemství, proč naše krámky prosperují, když obchody domorodců na stejných místech krachují, mi vysvětlí až později. Až poznám zdejší situaci a budu schopen to pochopit.
Pak jedeme na tržnici. Táta obchází jednotlivé stánky a diskutuje s prodávajícími. To dělá celé dopoledne a já se dozvím, že tady začíná většina z těch, co se rozhodnou odjet z mojí rodné země.Máme prý štěstí, protože pro dost místních je pořád ještě důležitější , co je na prodávaném textilním zboží napsáno než to kdo a kde ho ve skutečnosti vyrobil. A že ani u jiného sortimentu se moc nepídí po jeho původu. Pak je to, samozřejmě, vše o ceně, ale protože prý umíme obejít nějaký zlo, nebo tak něco, tak jsme prý nejlevnější. Ještě povídal něco o nějakém opbDpH a dani za potřebu. Moc tomu nerozumím, ale asi to bude něco podobného jako s těma sámoškama. Pak jedeme někam za město. Jedeme po cestě, která mi hodně připomíná ty, co máme doma. Zastavíme u velké oprejskané budovy. Vcházíme dovnitř a já si připadám jak na cizí planetě. Všude jsou strašně veliké kytky a spousta světel a hadiček. Možná to byla nějaká moderní farma na zeleninu nebo botanická zahrada.
K večeru se vracíme do města a jdeme do naší restaurace. Procházíme kolem zkrášlovacích podniků na nehty a vlasy, které máme také na starosti. Jsou plny domorodých krásek. Jsme tady asi vážně nepostradatelní. Mám strašný hlad a tak prosím kuchaře, ať mi nandá něco k jídlu. "Tohle my nejíme, tohle jídlo prodáváme pouze místním". Polknu naprázdno a nechápu. Kuchař někam zmizí a za chvíli se vrací s porcí jídla a strká mi ho pod nos. Táta se usměje a popřeje mi dobrou chuť a jak jím, tak prohodí: "Drahý synu, teprve tady pochopíš pravý význam slova džungle" . A já už vím jedno, můj táta už není žádný prodavač ze stánku. Táta dnes dává práci lidem, pro které byl před 25 lety podomním obchodníkem s nekvalitní elektronikou.
Tady se mi bude líbit! Ještě k tomu všemu zjišťuji jednu příjemnou skutečnost, že tu všichni krajani bez ohledu na věk, mezi sebou mluví mojí rodnou řečí. Možná proto, aby ji nezapomněli. Jo a v jednom mi doma určitě lhali. Lidi nás tu musejí mít rádi, protože jinak by nám určitě "nesežrali" všechno to, co my jim s úsměvem nabídneme.
