Sedim u snidane, dopravam si dobre kavy a ani zbytek na stole neni k zahozeni. Rad snidam a pozoruji okoli. Nemohl jsem si nevsimnout bezdomovce, ktery si to s presnosti lokomotivy, jedouci podle jizdniho radu, miri k jedne zastavce, ze sve kazdodenni, nikdy nekoncici stace.
Netrpim sebemrskacstvim, ale musim si pripustit, ze behem te chvile, kterou onen neznamy, ktery kazdy den bojuje a mozna uz on ani sam nevi proc a proti cemu, potreboval k tomu, aby zkontroloval stav nadob na smesny odpad komunalni, mi vsechny ty dobre pochutiny tak trochu zhorkly na jazyku. Premyslim, proc takhle nekdo skonci. Proc s tim neco nedela. Nebo dokonce, nechtel snad onen neznamy takhle skoncit? Nebo proc si vubec myslim, ze on je ten co prohral. Neni to nahodou obracene a on si uziva sobotniho rana a ja jsem houmelesakem konzumniho zivota, ktery se prehrabava ve vydobytcich moderni spolecnosti, pro ktere jsou nekteri z nas schopni vest sve soukrome bitvy? Hmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm. Dalsi sousto bylo dokonale, dousek kavy ve mne vzbuzuje pozitivni emoce a nekompromisne ukoncuje moje uvahy na toto tema. Jsme, zijeme, pozorujeme, ucime se, hodnotime, hromadime, ztracime a bohuzel az moc pozde si uvedomujeme, kdo z nas je vlastne houmelesak a kdo surfar na vlne zivota. Ten muj byl uz o zastavku nebo mozna o vlnu dal. Co on na to? Kdo vi, kdo vi, ale kazdopadne mu preji jen ty dobre vlny ;)
