Jak jsem potkal strom aneb poděkujte a klidně odejděte.

Občas se stane, že jste životem přinuceni využít služeb, o kterých jste ráno věděli jenom to, že existují. Sedím a čekám až na mě přijde řada. Konečně jsou tady. Změřit tlak.  Něco je špatně, takže  ještě jednou.  I druhé měření  bylo asi překvapením a tak v rámci nastavených stadardů volá sestra  přítele na telefonu.

Výraz v její tváři mě nemůže uklidnit  a tak začínám přemýšlet, komu přenechám těch  pár krámů co jsem za svůj život nashromáždil. Pět minut něco řeší, aby její kolega nakonec vytáhnul z batohu kapačku. Telefonní kámoš nejspíš prohodil něco ve stylu, dejte mu infuzi, protože  kdyby Vám tam exnul, tak ať to alespoň vypadá, že jste ho nedali bez boje. Běží s ní ke mně a já v rámci vrozeného odporu a momentálního stavu odmítám a snažím se dopátrat o co  jde. Prohrávám.  Nevím jak to dokázala, ale najednou mi hadičky trčí z ruky. „Zafixujeme ho a rychle do nemocnice“!  Trvalo docela dlouho, než pochopili, že s těma dvěma zavřenýma přezkama to prostě nepůjde a že nemožnost sundat lyžařskou obuv, nemá nic společného  se silou, kterou k tomu používají. Situaci zachraňuje pracovník horské služby, který se na to už asi nemohl dívat a tak, ač nerad, prozrazuje  to velké tajemství.  Hotovo!!  Moje noha i ruka jsou pevně fixovány.

Ležím a pozoruji strop sanitního vozu.  Sestra  pořád někomu telefonuje.  Nejspíš má rodinnou krizi a potřebuje jí  nutně vyřešit. Zpozorní jenom když vyndám svůj telefon a začnu fotit.  Sestru, sanitku, sebe a zase sestru, protože tohle mi nikdo neuvěří. Najednou se nade mne nakloní a povídá: „ tady Vás budeme překládat“!  Než stačím cokoliv říct, otevřou se zadní dveře a já jsem vytažen ven na silnici II. třídy a okolo sanitky jsem tlačen k druhému vozu , který stojí před ní. První jízda v životě a hned dva majáky, v tu chvíli jsem na sebe vážně pyšnej. To jsem však ještě nevěděl, že osádky obou vozů řeší to, co s tlakovou fixací mé ruky a nohy, protože to, co mám na sobě patří do vozu ve kterém už nejsem. Ve zdravé ruce pevně svírám telefon připraven sejmout prvního hajzla, který by se mi pokusil fixační pomůcky sundat. Asi si toho všimli a uzavřeli dohodu, že oni jim dají ty své a při nejbližší příležitosti si je zase vymění.    Ptám se sestry  z druhého vozu o co šlo.  A ona s ledovým klidem prohodí, že tady se to dělá vždy, že se tady půlí oblast působnosti. A já v tu chvíli konečně pochopil, proč jim tak dlouho trvala cesta na kopec. První vůz převzal telefonickou výzvu a jel na místo překládky. Tam na ně čekal řidič druhého vozu a s plácnutím do zad se slovy „MÁŠ JI“, přivezte nám sem ty naše body se dal druhý vůz do pohybu směrem k lyžařskému areálu. Další zastávka v okresním městě. Čekám, že mě budou zase překládat, ale stane se jenom to, že sestra záchranář řekne nashledanou a v sanitě se objeví bratr záchranář.  Kolegyni končí služba a já si jí tady přebírám, prohodí s okouzlujícím úsměvem na rtech. Doufám, že ještě nečekáme na řidiče, uklidňuji  potichu sám sebe.

Nemocnice.  Rentgen.  Měření tlaku. Znovu rentgen . Měření tlaku. Unikám k automatu na kolu a kupuji pití, což bych neměl , ale nikdo mi v tom nebrání. Pak dlouho nic a po dlouho nic  ruka do sádry. Na závěr přichází do civilu skoro převlečený doktor, který prohodí: „ Nohu si mažte fastumgelem , ať se Vám daří a za čtrnáct dní kontrola ve Vaší nemocnici“.  V jeho obličeji  čtu  radost z právě skončené služby, kterou jsem mu neplánovaně prodloužil svým hraním si na sportovce, umocněnou vidinou luxusního víkendového pobytu, který si vydobyl   správnou lékovou politikou v jeho skromné soukromé ordinaci. Nemám sil cokoliv komentovat a jestli si myslíte, že dostanete berle a nebo alespoň hůl, tak se nenechte vysmát, prostě nejste ve svém kraji rodném.

Druhý den přichází krize. To co se děje v mém lýtku se nedá vydržet.  Jeho objem se zdvojnásobil a fastumgel působil na původce těchto úžasných pocitů jako vědro vody na požár stohu slámy.  Přestávám si hrát na hrdinu, nechávám  se přemluvit  a konečně jsem dopraven k tomu správnému doktorovi. A to v naší krásné zemi znamená doktor , který ví, že přijedete a dokonce zná Vaše jméno. Kvalita služeb zaznamenala strmý vzestup. Nečekáte na sanitáře, sestry se s Vámi osobně vláčí z patra do patra, dokonce se usmívají, vtipkují a než Vás dostanou na místo určení, tak  už tam na na Vás čeká doktor. Takže sono lýtka. Doktor nevěřícně kroutí hlavou. Kde že Vás to ošetřovali ? Prohodí jen tak mezi řečí a mně je jasný , že má svým kolegům zase o čem vyprávět. A jak mi tak vytahuje tekutinu z nohy prohlásí: „ Kdybyste šel na tu kontrolu až za čtrnáct dní, tak by se Vám taky mohlo stát, že by nebylo co zahraňovat“! Šílenost tohoto sdělení  je přebita úlevou, která je přímo úměrná objemu tekutiny mé tělo opouštějící a já z jeho pohledu chápu, že to co mi teď řekl, je tak nějak mezi námi a on to už nikdy a nikde nezopakuje. Sádra na mé ruce je prý tak maximálně na parádu a že tu mi teda udělají taky novou, když už jsem tady . Jako bonus dostávám léky, které dostávají mé negativní pocity do snesitelného stavu a snad i proto nabídnuté pomůcky na podporu chůze odmítám.  Popřeje mi pěkný den a se slovy každé dva dny na kontrolu sem k nám, se se mnou rozloučí.

Od tohoto osobního prožitku mám vždy vedle kartičky pojištěnce i kopií svého posledního bankovního výpisu a pevnou víru, že pokud by se něco podobného opakovalo, tak kreditní zůstatek na mém účtu mi na lehké až středně těžké úrazy bude více než stačit.