Věříte v náhody?

Stala se mi podivná věc. Podivná věc, něco mezi „neblázni, ani bych si nevšimla“ a „Wow, Bůh přeci jenom existuje“. Jaký názor zastávám já, je celkem nedůležité.

Spíš by mne zajímalo, jak můj zážitek vidí statistický vzorek široké veřejnosti.

V květnu jsme zažili snový výlet do Portugalska. Celý týden. Jen já a ON, muž mých snů. Muž, se kterým příští rok oslavíme dvacet let od svatby a koho já neustále považuji za nejlepší společnost, kterou si dokážu představit. Škoda jen, že na sebe máme tak málo času.

Volné dny, které si můžeme naplánovat podle svého. Žádné řvoucí a hádající se děti. Dlouhé procházky, jízda tramvají, večer portské a pivo a klábosení dlouho do noci, protože ráno můžeme spát třeba do jedenácti a nevadí nám, že je to v Portugalsku a měli bychom vymetat památky. Protože to co bychom „měli“, přátelé, to vše jsme nechali komplet doma. A když z postele nevylezem celý den, my dobře víme, proč. A výčitky svědomí v tomhle konci světa prostě nemají šanci.

Báječný týden, který začíná pátkem.

V pondělí nastává Highlight, alespoň pro mne. Slavím narozeniny. Žádné trapné výstupy v práci mezi dvěma telefonickými konferencemi se zákazníkem. Žádné gratulace od kolegů, kteří svou zmínku o mých narozeninách považují za nepříjemnou povinnost a toporně mi podávají ruku. Jen já a ten, kterého mám nejraději, a pár esemesek od těch, co si danou událost nastavili v mobilu. Je jich skutečně jen několik. A i mezi nimi převládá upřímnost a vděčnost za to, že se navzájem máme.

Jsem už ve věku, kdy si každé narozeniny užiju. Vím, že tohle číslo je to nejnižší, co na svém narozeninovém dortu kdy uvidím. Každý rok je zvláštní. Střídání ročních období, každé ranní vstávání. Užívám si každý den a jsem za něj vděčná. A za své letošní narozeniny obzvlášť, protože je slavím v zemi, kam se už asi nikdy nepodívám. S člověkem, který je mou největší výhrou v životě. Podívám se  vzhůru a vidím modré nebe s bílými oblaky, těmi, co tu budou, i když nikdo z nás už tu nebude. Ve vlasech cítím slaný vítr a za zády mi šumí oceán. Máme před sebou celý den a slunce je na naší straně.

A pak mi zrak padne na opuštěné auto, co stojí přede mnou na pláži. Přijdu blíž a mimoděk zaznamenám jeho espézetku. Nedojde mi to hned, ale dojde mi to.

08.05.1975. Můj datum narození.

BR. Birthday. OK, zkratku NAR asi v tomto konci světa můžu těžko čekat.

Je to zvláštní den, mé čtyřicáté druhé narozeniny.

Ať je to jakkoliv, tu fotku si dám na plochu.

Jako memento, že je nahoře někdo, kdo o mně ví. Anebo jen jako obyčejné připomenutí krásného dne.