Kterak jsem si vytáhla lístek.

K drobné zmínce o našem oddělení IT jsem již v minulosti odvahu sebrala. Pravda, nasrala jsem tím tři čtvrtiny čtenářů blogu IDNES, protože ti všichni očividně v oddělení IT pracují. Tedy aspoň dle komentářů soudě.

Pro člověka, který miluje život a svou vlastní pověst by dotčené komentáře byly známkou, že toto téma je jednoznačné tabu. Já se přesto odvážím doufat ve zdravý rozum zbývajících (IT nedotčených) potenciálních návštěvníků a přispěji ještě troškou koření do stojatých vod svých příspěvků o uřvaných dětech a nudě všedního života matky, co nestíhá ani jednu oblast svého života.

Já jsem si totiž před pár týdny vytáhla lístek.

„Lístek“ v naší pracovní hantýrce znamená, že začíná divoká jízda zvaná „zpracování požadavku na IT“, kterou spravuje několik háj-tek-kůl kolegů (těch, které poznáte podle stolů plných různých drátů a napůl použitelných notebooků, mezi nimiž se vrší plechovky od energy drinků a lahví od Coly). Těch kolegů, co mají přístup do tajných komnat naší firmy, kde na dveřích stojí „SERVER – NEVSTUPOVAT!!!!!“ a kteří se zjevují jen tehdy, jde-li opravdu do tuhého. A pak kývají hlavou, posunují na uhrovitých nosech své tlusté brýle, posmrkávají a mumlají si pod vousy „to bude problém“. Následně definují lhůtu pro zpracování požadavku, kterou obyčejný smrtelník prostě nedokáže pochopit. Minimálně čtrnáct dní, ale to na tom budu muset makat a nesmí nikdo přijít s ničím jiným.

Abyste věděli, my jsme moderní firma.

Abyste věděli, my máme systém.

Máte s něčím problém? Nabízí se cvokař nebo wellness pobyt, získaný přes slevový server. Ovšem pozor. Týká-li se váš problém oblasti IT, je tu naše velkolepé IT oddělení, které vám střelhbitě pomůže. Stačí jen magický úkon. Vytáhnout si lístek.

Svůj lístek jsem si vytáhla pětadvacátého září a týkal se zpřístupnění složky, na jejímž vzniku jsem se sama velice intenzivně podílela. Na vysvětlenou, u nás ve firmě neexistuje, že by někdo pracoval na „vlastním počítači“. Všechna data včetně aktuálního jídelního lístku v kantýně ukládáme na společný server, kam má každý přístup a snaha je, aby se tam každý i vyznal. „Svou“ složku jsem náležitě označila, upravila, uložila, informovala kolegy o jejím vzniku a následně zjistila, že k ní nemám přístupová práva. No inu je to takový užitečný nástroj, který se hodí oddělení kvality. Tak proč neomezit přístupová práva lidem, co na Kvalitě (KVAAAALIIIIITĚĚĚĚ) nepracují? Zkrátka a dobře, po pár dnech jsem zjistila, že se musím sakra zasnažit, chci-li dosíci toho privilegia, mou vytvořený soubor následně trochu kosmeticky poupravit.

Svět vidím optimisticky. Loguji se do centrálního systému a vstoupím do magického prostoru opředeným (IT) tajemstvím. Vytahuji si…. Lístek.

Vyplním všechny potřebné a požadované údaje a čekám.

Na internetu mám možnost online sledovat, jak se daná žádost vyvíjí. Je to napínavé.

Nejprve je nutné definovat, kdo se daným problémem bude zabývat. Krok jedna.

Dále je nutno stanovit, jakou prioritu má toto téma. Krok dva. (změna statutu, z úrovně „střední“ na „nízký“).

Pak oddělení IT analyzuje podmínky pro splnění: Je nutné schválení nadřízeného?....... ano….. je schválení nadřízeného k dispozici? ….. ne….. zaslat žádost o schválení? …… ano….. žádost se odesílá……

V kroku 21 přijde E-mail z oddělení IT: „A co tím přesně myslíte, práva k přístupu ke složce? Práva pro čtení nebo i pro zápis?“ …. (i pro zápis)…. Je nutné schválení nadřízeného? … ano…. Je schválení nadřízeného k dispozici…. Bla bla … bla bla….

Celkem čtyřiadvacet na sobě nezávislých kroků.

Pro povolení k přístupu k datům, které jsem sama na server uložila.

IT přátelé kamenujte mně, ale prosím zabalte ty smrtící kameny do popsaných papírů, kde mi vysvětlíte, proč je toto celé pro mou práci nezbytné, a navíc, proč toho celého musím být (díky našemu úžasnému systému) online svědkem.

Jediným vysvětlením se totiž nabízí náš závěr rozhovoru s kolegy, kdy se vracíme z výrobní haly do zamčené kancelářské budovy.

Dominique: „Dostanem se vůbec dovnitř? Můj čip neumožňuje vstup do budovy.“

Já: „Žádný strach, já čip mám.“

Ken: „Fakt? Já teda taky ne, stejně jako Dominique.“

Já: „No neblázni, máš služební auto za dva miliony a nemáš oprávnění vstoupit do vlastní kanceláře?“

Ken: „Nekecám, fakt nemám.“

Dominique: „Alčo jsme teď na tebe fakt odkázaný. Můžu ti max nabídnout, že když budeš chtít opravit ten svůj slavný soubor, tak ti můžu pomoct. Protože nemáš přístupový práva a já jo.“

Jeden má přístupová práva do složky, druhý má služební Mercedes a někdo zas čip pro odblokování vstupních dveří kancelářské budovy. Teoreticky by se řeklo, firma bez systematického vedení. Ale já věřím, že se nás prostě jen představenstvo snaží donutit k práci v týmu. Jeden bez druhého prostě nemůžeme být. (I když Ken je narcis a Dominique zase líná veš, postrádající jakoukoliv známku sebereflexe). Ta krátká prochajda z výrobní haly do kanceláře nám ukázala, že jen jako tým jsme silní a můžeme něco dokázat.

A koho by snad zajímala ta detektivka s přístupovými právy, tomu můžu sdělit pozitivní zprávu.

Lístek byl uzavřen v kroku 27.

Trvalo to čtyři dny.

Ale dali jsme to!