Víkend pod stanem, aneb workholik v říši divů

Člověk si tak v klidu sedí v práci a už téměř 10 měsíců nepřetržitě pracuje. Jak by také ne, když dva úvazky pořád dotěrně ťukají na dveře. 

Pracovní dny už dávno splynuly s těmi víkendovými, den prolnul do noci, noc do dne a význam slov snídaně, oběd a večeře se přeměnil na prosté jídlo kdykoliv v alespoň částečně poživatelné podobě.

A v tu chvíli se na obzoru objeví kamarádi s jasnou vizí, že je třeba vyrazit na teambuildingovou akci pod stany, z níž není, kromě čestné smrti z přepracování, omluvy. 

Z představy pobytu pod stanem mě přepadl strach z neznáma, respektive z nepříjemného známa. Naposledy jsem pod nataženou plachtou nocoval na puťáku pionýrského tábora před 20 lety. Uprostřed turnusu nás dozorčí (pardon vedoucí) vyhnali z relativně příjemných chatiček a po dlouhém namáhavém pochodu uvrhli do stanů, nad nimiž následně pršelo a blýskalo se sedum neděl. Slušivá latrína vyrobená z klády plné třísek umístěná uprostřed palouku, kam všichni viděli, umožnila nebohým holátkům mého věku, aby si vypěstovala skutečně veskrze kladný vztah k turistice pod širým nebem.

Není proto divu, že jsem tyto pozitivní pocity roky transformoval do spokojeného nevlastnění stanu, spacáku ani karimatky. Vlastně kari matku jednu mám. Opravdu ráda vaří na kari a s kari spoustu různorodých pokrmů. To sem ovšem nepatří.

Poukazovat na nevlastnění výbavy mi ale tentokrát neprošlo. Ve stanu jiných účastníků zájezdu je místa dost, spacák půjčí kamarád a karimatka se také snadno najde. Nezbývalo než polknout tunu prášků na alergii proti přírodě (ropák od pražské magistrály si s přírodou pochopitelně moc nerozumí), pokorně nastoupit do autobusu, vydat se na jih Čech a tam napochodovat do kempu, v němž sezóna evidentně teprve začínala.

Už při stavění stanů jsem si povšiml, že development stanového vybavení opravdu pokročil. Pod slovem stan jsem si dosud představoval klasickou plachtu tvaru T s jednou vrstvou látky znamenající, že když začalo kapat v množství větším než malém, bylo ve stanu ihned množství vody větší než velké.

A hle, stany dostaly čtvercové a další ledajaké rozměry, předsíňky a předzahrádky, jednu, dvě až tři vrstvy látky včetně moskytiéry a jejich stavba nepřipomíná utrpení budovatelů pyramid, ale je vskutku příjemným zpestřením dne. Zatímco před dvaceti lety jsem telepaticky působil na stan, aby stál, dneska se teleskopické tyče postarají o vše samy.

Také spacák už neváží tři a půl tuny a člověk se v něm necítí jak v závalu pod lavinou. Při jeho skládání není třeba mít po ruce kapesní parní válec a gumu od trenýrek, bez nichž by se do připraveného obalu rozhodně nevešel. Naopak, dnes se do slušivého obalu nasouká velmi snadno.

Spokojen se všemi těmito zjištěními jsem si nechal všechny věci, včetně spacáku, nevybalené ve stanu a vydal se do nedaleké hospody. Uplynulo pár hodin a padla tma větší než u rybníčku Brčálníčku, takže se ani světlem mobilu nedala krájet. Kromě tmy začala padat i zima.

Deset stupňů není až zas tak málo, ale jdete-li v naprosté tmě evidentně jinam, než kde tušíte lokalitu pobytu vašeho stanu, a máte-li na sobě jen tričko a trenýrky, začne být i taková teplota malinko zneklidňující. Zvláště, když pochopíte, že ve stanu nečeká čerstvě vyhřátá peřina, a když ho rychle nenajdete, nebude ani dost živočišného tepla k vyhřátí spacáku.

Začal jsem jako Jeníček toužebně hledat nějaké světélko. Na strom jsem vylézt nemohl, ani žádné dřeviny nebylo v půlmetrovém dohledu. Když tu přišla spása a v jedné chatce na konci kempu nějaký zachránce zažehl louči. Nalézt boudičku záchodů a lokalizovat stan už pak nebyl velký problém.

Každý táborník má následující činnosti zautomatizované, ovšem v případě městského idiota se automatika zadřela a ve stanu se začaly odehrávat podivuhodné věci. Procesy vyndání spacáku z obalu a hledání místa, kde nechal tesař díru pro vstup, zabraly při svitu mobilu a jektání zubů asi 15 minut. Rozhodčí už málem vyhlásil spacák vítězem, ale nakonec se dílo podařilo.

Pak následovalo dilema, zda se ve spacáku spí na lehko nebo na těžko. Dvacet let stará zkušenost s třítunovým lavinovým spacákem mi říkala, že zima v něm byla ukrutná, ale vědomí pokroku naopak hlásalo, že trenýrky a triko postačí. Nasoukal som sa do vnůtra v trenýrkách, při tom mi někam zapadlo jediné mobilní světélko a já si s hrůzou uvědomil, že musím na záchod.

Ukrutná zima činila pohyby hledající toaletní papír a mobil ještě směšnějšími a bezúčelnějšími. Ty malé stany měly přece jen výhodu, že se dal prošmátrat celý prostor rychleji a systematičtěji. Přesto jsem nakonec uspěl a polonahý jsem se plazil zase ven. Rukama jsem si setřel rosu na kolenou a vydal se již trošku známým směrem přimrznout k záchodovému prkénku. Pokud existuje zaručený recept na výhru zápalu plic, byl jsem blízko stupňů vítězů.

Po návratu do stanu jsem přehodnotil své rozhodnutí, do spacáku vlezl úplně nabalený do všeho, co jsem našel, zahájil proces zahřívání a po třech hodinách vyčerpáním usnul. Abych se v osm ráno probudil pro změnu v rozpáleném skleníku zpocený jak myš a sledoval, jak kolega táborník spí v klidu a spokojeně v trenýrkách se spacákem lehce přehozeným přes sebe.

To je koloběh života, děkoval jsem společně s hrdiny povídek Šimka a Grossmana za to, že jsem noc přežil. Ale bylo to fajn. Celý víkend. Hlavně kvůli lidem okolo, které mám rád. Příště jedu zas. Pod stany je tak pěkně. Tedy pokud člověk není městský idiot. Polepším se a tentokrát si zajdu koupit alespoň baterku. Vlastně dvě, světelná jistota je světelná jistota.