Pozor i na odborníky...

... aneb Pražská dopravní apokalypsa 11 - Možná vám z předchozích i následujících textů vyplyne, že jen dopravní odborníci s možností navrhovat, doporučovat a rozhodovat jsou zárukou správného rozvoje pražské dopravy.

To by byl ovšem velký omyl. Žádná skupina sama o sobě není zárukou, že bude systém fungovat dobře. Ve hře máme politiky, za jejichž zády se krčí lobbysté, kteří jim stále něco našeptávají. A na stole jim zatnutou pěstí hrozí kalendář se zakroužkovaným dnem blížících se voleb. Pak tu je veřejnost, jíž se nějaký projekt přímo dotýká, lidé, co se rádi angažují a dav, který k činu často motivují extrémní názory. Třetí rovinou jsou odborníci. Někteří z nich hrají ve službách politiky, jiní ve službách občanů a další třeba ve službách své vize, kariéry, svých přání nebo svého ega.

Systém obvykle funguje na základě vzájemných korekcí

Výše uvedené zní jako výčet zlých vlastností zkaženého světa. A přitom každý popsaný jedinec hraje jenom svou úlohu. Snaží se splnit volební slib, zabránit hluku před svým domem, nebo postavit nějakou originální stavbu. Každý má nějaké pohnutky. Činy každého zapadají do širšího kontextu jeho života. A primárně vůbec není špatné být „zlobbovaným“ politikem, extrémním protestantem proti dálnici či vizionářem, co by kvůli projektu lanovky třeba vyboural půl města.

Pokud totiž systém funguje, korigují se všichni hráči navzájem. Politik respektuje své občany a celé volební období většinou jen lehce našlapuje. Pokud si tedy nedal za cíl prosazovat nepopulární vize. Jsou-li jeho nápady šílené, politika umravní analýzy odborníků, které jeho vzletné záměry uvedou do patřičných mezí. Stejně tak odvážné projekty odborníka usadí zpět do reality politický kontext, nebo základní zájmy určité skupiny obyvatel. Naopak extrémní účelové aktivity některých občanů zase dokáže uvést na pravou míru kvalitní odborný posudek, či kvalitní obhajoba projektu.

Křehká rovnováha

Problémy s touto křehkou rovnováhou nastanou, když nabude jedna strana vrchu. Korigující mechanismy najednou neeliminují extrémní názory a řešení. Nadvláda politika namíří systém k diktatuře. Námitky odborníků nejsou vyžadovány a ty, co se objeví, pak různými způsoby „trestány“. Protesty občanů jsou bagatelizovány a omezovány klesající relevantností dostupných informací. Na závažném narušení fungování systému nemění nic ani případný fakt, kdy diktátorem je politik osvícený s nápady převážně dobrými.

Vláda dle aktuálních zájmů lidu zase vede k anarchii, protože se řešení ohýbají dle nálad davu či průzkumů mínění, a tak postrádají logickou úřední posloupnost a strukturu. Drzejší menšina může ukřičet umírněnou většinu, správnější názor klidně prohraje s názorem pro určitou skupinu výhodnějším.

Odborník, to je také pěkný kujón...

A pak jsou tu odborníci. V čem je jejich největší nebezpečí? Nu v tom, že mají na svou odbornost často papír, který jim tak nějak dává pocit neomylnosti. Dopravu (nebo cokoli jiného) třeba studovali roky a do krve jim přešla spousta zákonitostí, pravidel a pouček. Většina z nich je správných, další byly šité jen na nějakou kdysi známou realitu, jiné si odborníci pamatují jen tak matně a zbylé už tehdy prostě špatně pochopili.

Řada expertů má také roky zkušeností. Pamatují si, co kdysi dobře fungovalo, co bylo pěkné, co se jim povedlo a co by chtěli realizovat, ale stále se nedaří. Vytvořili si pozici v odborných kruzích, svou škatulku. Mají stejně smýšlející přátele a podporovatele, ale i kolikrát velmi nesmiřitelné odpůrce.

Nicméně právě experti jsou hráči, na které se ostatní obracejí jako na autoritu, která má k dispozici určité technické nástroje, jimiž může spoustu sporů objektivně rozlousknout. Problémem je, že se řada odborných nástrojů dá použít různě. Zcela nezávisle, ale i ve prospěch toho či onoho.

Zatímco politik je volen na poměrně krátké období (často má svou „civilní“ profesi v záloze) a občan má též většinou s řešeným problémem nesouvisející zaměstnání, odborník se svou odborností živí. Při tvorbě a obhajobě svých projektů často přemýšlí o své kariéře, živí svou rodinu, chce se ve svém oboru zviditelnit, chce porazit konkurenta, chce prospěch pro svou firmu, nechce přijít o zakázky a v městských službách dneška by přinejmenším rád nepřišel o místo.

Význam nezávislosti

Odborník je tedy překvapivě nejzávislejším článkem popisované hry. Proto je třeba ve městě vytvářet prostředí, v němž je tato jeho závislost maximálně eliminována. Nejlépe se tak děje kvalitními výběrovými řízeními, konkurenčními projekty, workshopy, oponentními posudky a velmi otevřeným systémem informování veřejnosti. Praxe přidělovat peníze městským institucím a zakázky soukromým subjektům dle míry loajality je spolehlivá cesta do problémů. Bez ohledu na věcné argumenty se najednou realizují jen přání zadavatele. V Praze aktuálně přání politické reprezentace.

V tu chvíli je třeba si i na odborníky dát pozor. Jejich úloha se mění. Najednou neobhajují, nevysvětlují a nepopisují problém a nehledají jeho řešení. Začínají obhajovat řešení vymyšlená objednatelem. Někdy s nadšením (z podpory objednatele něco mají), jindy se skřípěním zubů (přestává je bavit dělat hlouposti). Používají svých znalostí k ospravedlnění podivností, protože jim často nic jiného nezbývá.

Jedna pravda není

Je těžké odhalit takové situace, protože zejména v dopravě bohužel většinou neexistuje jedna objektivní pravda, jedno nejlepší řešení. Tento obor je charakteristický tím, že přijatelné je nejméně škodlivé řešení. A pokud přijatý návrh v něčem přece jen škodí, existuje vždy skupina obyvatel, která je jím objektivně nějak poškozena.

To je ovšem možné i „využít“ a poškození jakkoli velké skupiny obyvatel nebo celého města lze vydávat za to nejméně škodlivé řešení ve prospěch celku. Každý projekt má takovou řadu technicko-ekonomických souvislostí, že je poměrně snadné jej do této roviny nasměrovat. A protože média pracující ve zkratce technické souvislosti nemají ve zvyku rozebírat, i řada podivných projektů se takto může dočkat realizace.

Taky jsou to jen lidé

Experti jsou tak dobrými sluhy i zlými pány, vše dle míry závislosti na okolním prostředí. Hlavně jsou to ale lidé. A jako každý jsou ti lidé ovlivněni prostředím, v němž se pohybují. Proto žádný odborník nemá patent na rozum, žádné řešení není dokonalé a vždy je třeba přihlížet ke spektru názorů dalších. Pokud k němu tedy máme přístup. Jeden správný názor je podezřelý, absence diskuse je podezřelá a přílišný důraz na nějakou věc je též podezřelý. Je třeba vnímat kontext a někdy je důležitější pokládat správné otázky, než mít řadu nezpochybnitelných odpovědí. To platí i pro celý tento seriál, který přináší jen další pohledy na řadu problémů. Utvoření názoru je jen a jen na čtenáři.

A ještě dodatek. Do výše popisované hry pak vůbec nepatří novináři. Ti mají hru sledovat, popisovat a komentovat, ale v žádném případě se nemají stát její součástí. Pokud se tak už začne dít, svědčí to jen a pouze o tom, že základní pravidla systému byla narušena a někteří z hráčů, vědomi si nemožnosti vymoci fér spolupráci, hledají spojence. Pokud jej v novinářích najdou, mění se spolupráce v regulérní boj, který zpravidla začne přinášet „výsledky“, jichž jsme bohužel nyní v Praze svědky.

Příště čtěte: Palladium, jeho okolí, auta a my...aneb Pražská dopravní apokalypsa 12