Múza

Vystupuji z vlaku a kráčím do neznáma. Tu chodbu bych měl znát, ale najednou mi není ani trochu povědomá. Obklopují mě nepřátelské zdi, změť plakátů a prázdných pohledů kolemjdoucích.

Točím se v kruhu a s dychtivostí žíznivého na poušti hledám denní světlo. Ponurý podchod jakoby neměl konce. Ale přece jen, ještě jedny schody a smutná scenérie je pryč. Náhle se mi otvírá pohled na město a na ni. Jde mi naproti a září. Múza.   

Obvykle spoléhám sám na sebe. Dnes mě povede ona. Je to zvláštní pocit procházet ulicemi a nemít žádnou odpovědnost. Neznám to tady. Budu potřebovat, aby nade mnou držela ochrannou ruku, aby mě nasměrovala. Zatím nade mnou drží deštník. Váhá. Ani múzy nenajdou správnou cestu hned napoprvé. Ale znají směr. To stačí.

Stojíme před hodinami. Ciferník velký jako dům s námi hraje hru na schovávanou. Velká a malá ručička někam zmizely a běh času se omezil na stále se opakujících šedesát sekund, které se v pravidelném tempu rozsvěcují po obvodu. Vypadá to, že by se mohly stát milióny věcí, když čas běží a zároveň stojí. Skoro se mi zdá, jakoby ve vzduchu strnulo i letadlo, které ještě před chvílí burácelo nad našimi hlavami. Mají múzy takovou moc?

Oblohu stále zaplňuje šedivý příkrov a vytrvale mrholí. Jen pod stříškou zastávky zůstala trocha suchého jemného písku. Začínám do něho kreslit velký černý mrak. Obrázek ale nedokončím. Loktem mě lehce odstrčí a několika pohyby ukazováčku vykouzlí na zemi sluníčko a tři vlaštovky. Nebe se najednou rozjasní, ona se pousměje a já se zastydím, že neumím ani taková jednoduchá kouzla.

Chci si ten obrázek uchovat. Sahám po fotoaparátu, ale znovu mě předběhne. Vezme do dlaně další hrst písku a pod ní ten jednoduchý motiv bleskurychle zmizí. Zklamaně vydechnu.... A pochopím až později. Zatímco tisíce fotografií leží na různých adresách nepovšimnuté desítky let, malá pomíjivá kouzla zůstanou navždycky v paměti a není síly, která by je dokázala vymazat.

Kousek vedle nás sluníčko vyplašilo čtyři motýly. Za velkým bílým poletují menší modrý, červený a žlutý. Neobvyklá kombinace barev už mě ani neudivuje, dnes je možné všechno. Navzájem proplétají svá křídla a na pozadí blízkého domu vykreslují podivuhodnou duhu. Zaujatě je sleduji, dokud.....nezazvoní telefon.

Ohlédnu se za zdrojem toho drnčení a na rohu vidím stát starou telefonní budku. Zvědavě utíkám zvednout sluchátko a nic. Je hluché. Smutně se podívám na svou průvodkyni a tázavě hledám smysl takového „spojení“. Povzdechne si a nechá mě ještě chvilku přemýšlet. No jasně, vždyť takové budky jsem na ulicích potkával jako kluk. Tady se házela koruna a ten ciferník pak tak pěkně předl. Krásné spojení s dávnou minulostí. Kolik to už je let?

Jako by mě slyšela. Vcházíme do místnosti, kde je velký stoletý kalendář. Asi je to příbuzný těch hodin z počátku dnešního kouzelného dne. Celých sto let je rozděleno jen na týdny. Dnes je sobota a já se narodil ve čtvrtek. Před mnoha čtvrtky, ale vlastně předevčírem. Divný pocit. A ona? Jsem zvědavý. Také čtvrtek, jiný čtvrtek, ale přitom stejný. Asi proto je dnes mou múzou.

Stíny se prodlužují a všechny starosti, které létaly ráno okolo, se zdají být úplně miniaturními. Ani elektronový mikroskop by je nezvětšil do pozorovatelné úrovně. Deštník už není potřeba, voda padá jen ze stromů. Pomalu scházíme zpět k nádraží. Za chvilku odjíždím a vůbec se mi nechce. O tolika věcech přemýšlím ve frontě u pokladny. Můj vlak se dává do pohybu. Už se ani nestihnu ohlédnout. Ale nevadí mi to, vždyť jsem se dnes naučil, že si můžu jakýkoli obraz jen tak pro radost sám vyvolat v hlavě. A vida, stojí tam. Pořád září. Múza. Usmívám se. Na kolenou rozevírám blok a začínám psát...